https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_podel_plazi_v_Puertu/

Den sedmý – Pico del Teide  - 20.března 2014 – první čtvrtek

    A tak nastal den D, hodina H, minuta M. a my se vypravili na nejnáročnější túru – výstup na Pico, nejvyšší horu španělska. Tato túra trvala dva dny, jeden den nahoru a druhý den dolu. Nechali jsme si tudíž propadnout jednu večeři a jednu snídani. Prý se už balíčky na cestu z hygienických důvodů nedělají. Měli jsme již z domova přes internet zaplacené přenocování na chatě Refugio de Altavista pod vrcholem hory, za 20 euro na osobu. Doklad jsme měli vytištěný sebou a doufali jsme, že to bude stačit. Jelikož jsme měli zaplacené přespání na chatě nepotřebovali jsme povolení na výstup na vrchol, což je jinak potřeba si zajistit předem. Lidé kteří vyjedou nahoru lanovkou se tam bez tohoto povolení nedostanou.

    Čekali jsme na naší zastávce nedaleko Zebry na autobus. Zatím vždycky přijel včas. Ale tentokrát minuty ubíhaly a náš autobus nikde. Moje slabá nervová soustava začínala zase šílet. Věděla jsem, že tam máme zaplacené přespánízrovna dneska poslední zimní den, a autobus nejel. Na zastávce jsme byli včas, 15 minut, 20 minut, 25 minut. Nic se nedělo. Co teď budeme dělat? Přece se tam dnes musíme dostat. Už mě i napadlo, že si zaplatíme taxíka, který nás tam doveze. S tím ale Radek nesouhlasil. 

    Když už jsme se málem začali hádat, autobus přijížděl, ale nezastavil. Ukazoval nám, že za ním jede další a opravdu. Jelo jich více. Druhý autobus stejného čísla zastavil. Tento autobus jede na Pico jen 1x za den tam a 1x zpátky, měl opravdu velkou sekeru přes půl hodiny, jestli ne 40 minut. Autobus vždy v Orotavě na náměstí zastaví vypne motor a řidič někam odchází. Stalo se nám to i při cestě na Los Organos i do Candelarie. Nechápali jsme to, ale Pedro šikovně využil situace, kdy jsme v autobuse osiřeli, vyskočil ven a v pekařství koupil čerstvé pečivo. Stihl se vrátit ještě před příchodem řidiče. Zajímavostí ještě je, že na tento autobus na Pico, se nevztahuje sleva Bonobusu, musíte si zaplatit plnou taxu. To jsme věděli od naší delegátky  Lenky z naší cestovky, takže nás to nepřekvapilo. Jeli jsme už docela dlouho, měli jsme vyjíždět v devět, ale vyjížděli jsme skoro v deset s tím zpožděním, a teď do toho ta zastávka v Orotavě, zastavili jsme kdesy, kde se asi jde na lanovku, většina osazenstva autobusu tady vystoupila.     Řidič nám říkal, že tady bude malá pauza, že se můžeme na chvíli projít asi čtvrt hodiny. Nevím jestli ta pauza byla kvůli motoru, aby si odpočinul anebo kvůli nám skrz nadmořskou výšku, abychom se malinko zadaptovali. Kluci toho využili a šli se za ním domlouvat ohledně naší trasy, kde nás vysadí. Já si mezitím vyfotila první fota Pica z blízka, na který byl nádherný výhled z tohoto místa. 

    Dohodli se s řidičem, že nás vysadí u cesty na Montaňa Blanca, což je

v překladu Bílá hora. A tak odsud jsme začali náš výstup. Bylo právě poledne a sluníčko zde na 20 rovnoběžce blízko Afriky solidně peklo. Uvědomila jsem si, že vlastně od teď půjdeme už jenom nahoru. Ajajaj ! Byli jsme ve výšce asi 2100 m.n.m a museli jsme vystoupat k chatě, která byla ve výšce 3260 m.n.m.  tohle to byla naše trasa první den, po tu chatu - druhý den jsme chtěli vystoupat na vrcholek a pak až úplně dolů k autobusové zastávce. 

    První cesta vedla okolo Los Huevos del Teide, Teidská vejce - což jsou obří koule, které se kdysy koulely z kopce při soptění Pica a nabalovaly na sebe zeminu jako to dělá sněhová koule. Zůstaly tu na památku jako pomníky dávných horkých chvil. Výhled byl super , nádherné počasí bez mráčků, nad Orotavou inverze. Bylo vidět hřbet Tenerife až někam k pohoří Anaga, které se balilo do mlhy. 

    Viděli jsme Gran Canarii i La Palmu, sousední ostrovy. U odbočky na Montaňa Blanca se cesta začala prudce zvedat. Stoupání bylo o to horší, že se často lezlo přes balvany, o vysypané pěšince nemohla být řeč. 

    Mě osobně nejvíc potrápil vzduch. Neměla jsem pocit, že se dusím nebo něco takového, ale cítila jsem se strašně, příšerně unavená. Neuvěřitelné. Vydýchávala jsem se 5-10 minut, a když jsem si myslela, že dobrý, že můžem dál, popošla jsem jen 5-8 kroků a už jsem zase neměla sílu. Příšerná únava. Obzvláště, když jsem musela zvednout nohu na nějaký kus skály, balvan a vyhoupnout se malinko výš, to byl pro mě málem nadlidský výkon, spotřebovala jsem při tom ohromnou spoustu kyslíku na takovýto jednoduchý pohyb. Vzduch tu byl řídký a nestačil na okysličení normálního trošku rychlejšího pohybu těla. Projevovalo se to jak už jsem psala obrovskou únavou a navíc jsem začala pociťovat i bolest hlavy. To přiznali i ostatní chlapi. Věděli jsme z průvodce, že prevence proti výškové nemoci, je hodně pít až 3 litry vody. Snažili jsme se pít, ale je fakt, že tahnout sebou tolik vody také něco váží. A něco nám muselo zbýt ještě na zítra. Možná se ozýval i nedostatek kofeinu. trasa

    Vyhlídka z hory byla velkolepá. Procházeli jsme podle průvodce kolem angličanovy vyhlídky, potom kolem němcovy vyhlídky. Potkávali jsme po cestě lidi různých národností, všichni měli romantickou duši, protože většina z nich, byli lidé, co s námi ten den nocovali na chatě Refugio, a chystali se vítat první jarní den z vrcholku Pica del Teide - 3718 m.n.m. 

    Už se začínalo šeřit, když se před námi objevila chata. Byla jsem na smrt unavená, přesto jsme po malém odpočinku, chtěli najít ještě ledovou jeskyni někde nad chatou. Bohužel se nám to už nepodařilo, i Zbyněk už byl nervózní, kde to ještě lezeme a únava mi velela vrátit se do chaty a odpočívat a odpočívat. Měli jsme toho všichni dost, ikdyž u Radka si jistá nejsem, to je nezmar. Nechápu, kde se v něm tolik energie bere. Správce té chaty čekal až se doškrábeme všichni nahoru, takže jsme čekali na ubytování. Byla jsem z toho dost nervozní, protože jsem se chtěla natáhnout a zatím nebylo kde. 

    Bolest hlavy byla dost silná, ale Radek měl tu vzácnou myšlenku a vytáhnul plácačku slihovice. Můžu říct, že ten panák nebo dva mi vážně pomohly. Posadil se k nám jeden starší švýcar a jedna kanaďanka v našeho věku. Když zjistili, že jsme z české republiky, ptali se nás jestli máme pivo. Brácha odpovídá, že ne, že máme „hard“ - tvrdý. A já se zapojila do řeči a říkám mu, že máme czech whisky, a teď mě ten švýcar dostal tím, že řekl česky „Slihovice“ ?? Prý byl kdysy v Ústí nad Labem, takže naši slivku znal a cvaknul si s náma . :) :) 

    Mezitím jsme zjistili, že se venku tvoří pyramida – stín. Vyběhli jsme se Zbyňkem z chaty udělat pár fotek. Bylo tam i několik jiných lidí, kteří sledovali tento úkaz. Ale venku bylo čím dál víc zima, možná své odehrála i moje únava. Když jsem unavená, je mi většinou zima. Myslím si, že mráz i trochu štipal do tváří a tak jsme po chvíli zalezli zpátky do chaty. Mezitím začal správce chaty kontrolovat doklady a platby. Radek si sebou nevzal žádnou občanku, štěstí, že měl brácha sebou jak řidičák tak občanku. Správce chaty si zapsal oba doklady, takže tam byl brácha oficiálně dvakrát :) . Když se probral všemi doklady, začal nám otevírat pokoje. My měli pokoj vedle velkého krbu. Voda na mytí byla příšerně ledová. Tak jsem to mytí odflákla, a zavrtala se na palandě pod deku. Libovala jsem si, že můžu konečně ležet. 

    Byly to dvouposchoďové postele, náš pokoj byl pro šest lidí. Spal tu s náma i švýcar a jeden mladý kluk. Myslím, že se do chaty vleze okolo 50 lidí. Ostatní spolubydlící na chatě se ještě bavili a smáli se, ale my jsme věděli, že budeme ráno brzy vstávat a tak jsme se snažili usnout. Do toho ticha našeho pokoje říká Zbyněk „ Spíme na sopce“ a brácha na to „To je ale blbost“ a začal se smát a já do toho „ kdo toto vymyslel ? “ zasmáli jsme se všichni. 

    Cítila jsem, že mám z kraťas spálená lýtka. Cítila jsem svoje lýtka jako by byly ze žhavých uhlíků. Všechny svaly mě bolely, mírná bolest hlavy byla cítit pořád. Občas jsem na chvíli usnula, ale ta představa, že spíme prakticky v kráteru mě budila. To víte, že jsem měla strach, ale všechny strachy jsou předurčené k tomu, abychom je překonávaly. Správce v chatě topil, to bylo moc příjemné. Kdyby netopil určitě bychom tam mrzli.

     Komusy zazvonil mobil – budík ve dvě ráno. Říkám „Peťo, jsou dvě ráno, neblázněte, to je ještě brzo.“ A tak jsme bděli, usínali a probouzeli se ještě další dvě hodinky.

Padre Pedro :

    Ráno po snídani jsme jeli autobusem, který měl, jako by se nechumelilo, půlhodinové zpoždění. Dorazili jsme na odbočku Montaňa Blanca, kde nám šofér zastavil. Stoupali příjemnou cestou nahoru do kopce. Montaňa Blanca nebyla jasně označená, stejně jako stezky v horách obecně. Často se bloudí. My jsme opravdu z naší vlasti moc namlsaní. Asi po čtyřech hodinách a dvaceti minutách jsme dorazili do Refugio Altavista. Tam jsme museli čekat. Začíná se s papíry až po páté. Pak se čeká znova. Na ubikace se dostáváme až po sedmé večer. To už jsme stihli povečeřet. Nahoře se dá uvařit kafe, nebo polívka, ale zásoby musíte mít vlastní. Nádobí tam mají. Své odpadky si musíte snést dolů. Altavista leží ve výšce 3260 metrů a to už se tak snadno nedýchá. Natočili jsme budíka a šli spát. Ale spát se moc nedalo. Asi ta nadmořská výška zapracovala. Mozek šrotoval a ne a ne usnout. Nu což. Ve dvě začal komusy vyzvánět mobil. Výborně ještě můžem spát dvě hodiny.

Den osmý – 21.března 2014 – sestup ze sopky - Druhý pátek na ostrově Tenerife

    Vstávali jsme ještě za tmy, trochu posnídali a vydali se na dvouhodinovou cestu na vrchol. Většina osazenstva chaty ještě spala. Ale mě trvá stoupání dlouho a tak jsme si dávali rezervu. Správce chaty nás vyprovázel a tvrdil, že tam za dvě hodiny musíme být, že tam nikdo dýl nejde. Tak nevím, jestli jestli správně odhadnul mé schopnosti. :)     Únava ze včerejška mě bohužel nepustila. Přišlo mi to strašný a celou cestu na vrcholek jsem si plánovala, že dolů pojedu lanovkou a že na ně počkám dole. Ale věděla jsem, že když už jsem se dostala tak daleko, že se tam doškrábat prostě musím, a nejlíp před východem slunce. Bylo to těžké i s baterkou najít tu správnou cestu mezi kameny, byly to jen šutry, štěrk, kamení, nic jiného. Začali nás předbíhat kolegové z chaty, nechápu jak se můžou 

pohybovat tak rychle. Jednu chvíli na nás volali z protější strany rygolu, sešli jsme z cesty a přelézali a přeskakovali samé balvany. Bylo mi až do breku. Brácha tam kdesy lezl o patro výš, měla jsem o něho strach, že spadne. Nakonec jsme se vrátili na stezku po které šli všichni ostatní a pokračovali v tom špalíru dál. Stále mě další a další lidi předbíhali. 

    Ten kopec někde musí mít konec, ne?? Začala mě pronásledovat myšlenka, co když to do východu slunce nestihnu, takový pech, plahočím se tu už druhý den a neviděla bych východ slunce?? Bylo mi z toho úzko a tak jsem se snažila použít všechny své síly, které mi ještě zbyly na poslední konečnou část tohoto výstupu. A už to bylo, došla jsem někam, kde byli různě posedaní lidičkové a já viděla, že výš už to nejde. Chvála Bohu ! Jsem na vrcholu hory Pico del Teide. Kluci faráři mě vítají slovy : "Seš dobrá, zvládla jsi to !".  Moc mě to potěšilo i ostatní spolubydlící z chaty se usmívali. Chyběl už jen potlesk :) . Téměř všichni už tam byli, došplhala jsem se jako jedna z posledních, našla si svůj kámen na sezení, vystlala si jej šálama svetrem, aby nestudilo a začala jsem zápasit s foťákem, nechtěl mi fotit, a tak jsem alespoň, než se více rozednilo, udělala videjka.

     Na několika místech jsme procházeli okolo sirných výparů, které smrděly, ale hřály, v některých místech až pálily. Důkaz, že sopka není vyhaslá. Krásně svítil měsíček, obzor se červenal, mraky pod náma tvořily krásnou scenérii. Nemrzlo tak moc, jak jsme se obávali. Cvakli jsme si poslední slivovičku na oslavu toho, že jsme to dokázali. Radek povídá, chtělo by to ranní modlitbu. 

    Sluníčko vycházelo a začal se tvořít stín na druhé straně sopky. Všichni jsme se s tímto zvláštním úkazem fotili. Kdyby se Pico počítalo na metry od mořského dna, mělo by výšku přes 7 tisíc metrů. 

    Pico je unikát, jeho stín, který se tvoří při východu a západu slunce je prý nejdelší na světě a tvoří až neuvěřitelných 200 kilometrů. Dočetla jsem se až po návratu domů, že je Pico mezi deseti nejnebezpečnějšími sopkami světa, ale v jiných záznamech zase píšou, že mnohem nebezpečnější než Pico je sopka na sousedním ostrově La Palma. Ta prý kdyby začala soptit, zničí třetinu ostrova a vyvolá vlnu tsunami. Tak nevím, rozhodně se mi ulevilo, když jsme se rozhodli jít zpět do hotelu. Zdálo se, že začíná přituhovat a tak jsme zahájili sestup dolů k horní stanici lanovky 3555 m.n.m. Prošli jsme kolem ledové stěny. Na plácek u lanovky už krásně svítilo prvojarní sluníčko. Sedli jsme si ke snídani, Radek nám odsypával musli. Tady u lanovky byly odpadkové koše, které mi tak chyběly na chatě. Zbavili jsme se odpadků. 

    Myslela jsem si, že se dolu svezu lanovkou, ale chlapi mě přemluvili, že dolu to nebude tak náročné jako nahoru. A tak jsem se zase nechala ukecat. U lanovky se shromaždovali lidičkové z Pica, a někteří zřejmě čekali na lanovku dolů. Brácha je všechny rozesmál, když si začal notovat písničku - Všichni jdeme na pláž 

    A tohle to byla naše trasa dolů přes Pica Vieja, (3134 m.n.m) v překladu přes "stařečka" na parador de las caňadas, což je autobusová zastávka, mělo by tam být i občerstvení. Cestou dolů to byly krásné výhledy, ale také samé šutry. Byla jsem šťastná, když se objevili první kosodřeviny. S troškou té flory je svět přece jen veselejší. Chvílemi byla stezka jakoby vysypaná jemným štěrkem, po tom se šlo docela dobře, když byla rovina. Někdy to, ale zase prokluzovalo, obzvlášť když se cesta začala svažovat. Člověk musel stále brzdit, aby nespad. Stejně to občas někomu podjelo a posadil se, v tom lepším případě. Občas jsem si poškrábala ruce i nohy. Chlapi byli zase o kus přede mnou. Volala jsem na Zbyňu : „Sliboval jsi, že mě nikdy neopustíš!". Přestal tedy stíhat faráře a beze slov čekal, než ho dojdu. Je to moje zlatíčko :)Neopustí mě ani v horách. :)

    Pak už jsme viděli hotel pod náma a bylo to veselejší. Procházeli jsme přes lávové pole, kde byly jako směrovky umístěni kamenní panáčci. Procházeli jsme okolo zvláštně vypadajících skal. Viděli jsme i známý Boží prst, který byl na titulní stránce našeho průvodce, ale já v té chvíli myslela jen na jedno,  kafe! kafe! kafe !!! Podala jsem Radkovi foťák se slovy:  "Foť si co chceš, já potřebuji kafe!" Myslela jsem si, že se jen občerstvíme a pak se sem třeba vrátíme. Petr i Zbyněk už byli daleko téměř u hotelové restaurace a já prchala za nimi. Radek si šel nafotit slavnou skálu. Byla jsem ráda, že už jsme dole. Občerstvili jsme se a dali si tolik vytoužené kafe i s nanukem.

     Nedaleko hotelu bylo autobusové nádraží a vedle malá kaplička, byla zamknutá, ale bylo vidět dovnitř. Proto jsme poznali, že je tam Panna Maria z La Palmy. Nevím, proč mají na Picu kapličku zasvěcenou Panně Marii z La Palmy, to třeba zjistím někdy v budoucnu. Kolem páté hodiny odjížděly autobusy dvěma směry na jih do Playas de Americas a na sever Puerto de la Cruz. 

    Večer na hotelu se Pedro chlubil jedněm německým manželům, že jsme byli na Picu a ta paní mu řekla, že tam byli také. Tak se jí brácha zeptal jestli pěšky a nebo lanovkou a ona mu odpověděla autobusem. Což je kravina, na vrchol se autobusem nedostanete, ale z toho vidíte, že být na Picu má více významů. Někomu prostě stačí svést se autobusem k Božímu prstu a dát si pivkov hotelu Parador de las Caňadas :). Nemusí se dva dny trmácet tam a zpět a přece je na Picu :)

Padre Pedro :

    Ve čtyři budíček. Byly dva stupně tepla venku. Je třeba se patřičně obléct, nasnídat a vyrazit na výstup. Vyšli jsme z Altavisty 4:40 a k lanovce (3555m.n.m) dorazili zhruba za hodinu a půl. Od lanovky už to bylo jen 160 metrů převýšení. Ale bylo znát ubývání kyslíku. Výška vulkánu 3718 Pico del Teide byla dosažena v 6:40 zbývalo dvacet minut do východu slunce. To byla opravdu kouzelná podívaná. Nad východním obzorem se rozšiřovala červená záře, která osvětlovala moře mraků pod námi. Mraky se tu pohybují ve vrstvě 1500 – 1800 metrů. Když v 7:00 vyšlo slunce zírali jsme a hltali všemi doušky tu krásu. Byly silně cítit siřičité výpary ze sopky a vycházející slunce začalo odrážet stín vrcholku, na kterém jsme stáli, jako pyramidu na protější západní ostrov La Palma. Jedním slovem krása, za tu námahu to stálo.

    Cestu dolu jsme zvolili opět po svých, ikdyž lanovka byla lákavá. Přece jsme tomuto pohodlnému pokušení nepodlehli a vydali se po stezce 12 směrem na vulkách Pico Viejo. Stezka se brzy změnila na překážkovou dráhu po balvanech v lávovém poli. Nebyla vůbec snadná. U vulkánu se stezka 12 později 9 nabídla odbočení na 23 a dobrodružná sestupová stezka nekončila. Byli jsme na cestě od 4:40 a do cíle u hotelu u silnice pod Teidem jsme dorazili v 14:00. To znamená devět hodin na cestě. Opravu namahavé, ale stálo to za to. Viděli jsme nádherný východ slunce a včera i západ. Deo Gratias

https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_Pico_del_Teide/

Den devátý – 22.března – Jardín Botanico a Lago Martianéz  - Druhá sobota

    Včera jsem řekla chlapům, že minimálně dva dny nechci hory ani vidět. Potřebovala jsem od té šutrologie pryč, někam mezi rostliny a oni to respektovali. Tak jsme ráno vyrazili do Jardín Botanico – botanické zahrady v Puertu de la Cruz. Tento den, jsem tedy řídila já, byly mi plněna všechna přání :) Rostly tam zvláštní stomy jako z nějakého hororu, byly to stromy z Austrálie. Měli tam kaktus, který se v překladu jmenoval tchýnino křeslo , kvetoucí kaly, keře, obří kapradí a mnohé další. Bylo tam hlavně zeleno. 

    Když jsme se potom vydali jinou cestou než kterou známe k plážím, člověk si uvědomoval, že vlastně celé Puerto je jedna velká botanická zahrada. Možná to před těmi jejich krásnými domky s dřevěnými balkonky kvetlo ještě více než Jardín Botanico. Vydali jsme se do Lago Martianéz a naplánovali si celý den u vody.

     Pro Radka to bylo utrpení, on by raději zase do hor, ale tento den mi prostě obětoval :) Dostat Zbyňka do vody, no to je nemožné. Brácha se mnou tedy šel. No voda nic moc. Obeplavali jsme jeden bazén, kde byla uprostřed jedna restaurace, která vypadala jako pirátská loď. Říkám mu : " Pojď zkusíme další bazén třeba tam bude teplejší voda". Ten další bazén byl jakoby s kopce a na konci byly lávové kameny přes které tekl vodopád. Voda nebyla o nic teplejší. Říkám opět bráchovi : " Pojď zkusit další bazén třeba tam bude teplejší voda".  A brácha mi na to říká : "Chtěl bych mít tvoji víru"  :) Ale ani ve třetím bazénu nebyla teplejší voda. Ovšem tento obří bazén byl luxuxní. Bylo v něm ostrůvků několik, na tom největším byly dvě restaurace . Na některý ostrůvek se dalo vylézt, bylo na něm odpočívadlo. 

    Už jen sestup do toho největšího bazénu byl zážitek, prolézali jsme kamením jakoby skálou. Bílé schody, černé lávové kameny vedle toho, moc nádherné. Brácha si všimnul, že na tom ostrůvku s restauracemi se vyhřívají krabi. Ptám se : "Nejsou umělí?" Prý ne, viděl se je pohnout. K restauracím byl most, pod kterým se dalo na dvou místech podplavat. Tento bazén jsem si opravdu užívala.

     Pak jsme se šli podívat, kde zůstali ti dva. Vyhřívali se na slunci. Brácha se také začal opalovat. Já to vydržela možná 5 minut. Mě to rozčiluje, jen tak ležet. Vzala jsem foťák a celé jsem to obešla a nafotila. Když jsem se vrátila, říkám jim : " To chcete pořád jen ležet? " Žádný už se mnou do vody jít nechtěl. A tak jsem si řekla, že se nedá nic dělat, že do vody musím jít sama. Nebudu tady přece jen tak ležet a nic nedělat. To neumím. ¨

    Šla jsem na okraj celého areálu, tam bylo dětské brouzdaliště, to jsem teda vynechala a vlezla do bazénu s bílou krou uprostřed a obeplavala první kolečko. V dalším bazénu nebylo nic, ale byla tam o poznání teplejší voda. Pak byl ten bazén s restaurací uprostřed, co vypadala jako loď. Vedly k ní dvě lávky, které šly podplavat a byl tam i jakýsy vodopád. Další bazén dělám zase další kolečko, zde se svažoval k jedné straně, kde přes kameny tekl velký proud vody. Pak tam bylo dětské brouzdaliště s červenou lochneskou a další bazén byl ten obří z kterého jsem byla nejvíc unešená. Zaslechla jsem v těch místech i češtinu, nebyli jsme tam jediní češi.  

    Poslední z druhé strany areálu bylo zase brouzdaliště s takovým zvláštním monumentem, no to už jsem neododlala, brouzdaliště nebrouzdaliště a vzdálena ode všech, jsem si to tam prolezla cik cak :) Vody sice bylo jen pokolena no a co, prostě jsem nemohla odolat. Prošla jsem se k zídcesměrem k oceánu, všude bylo prázdných lehátek. Palmy, kvetoucí květiny, kiosky, restaurace nejen ty v bazénech i u vchodu a u lochnesky.    

     Takže když jsem to měla proplavané na jednu stranu, pustila jsem se do toho proplavat je zase zpátky, až k palmám, kde se váleli ti moji lenoši. Radek mezitím odešel na místo, kde nefoukalo, a to našel u toho největšího bazénu, tam bylo takových úžasných zákoutíček. A tak jsem popotáhla ty zbývající dva za ním, aby si také prohlédli tu bazénovou nádheru. 

    Radek se usídlil u mostu ke dvěma restauracím v obřím bazénu, a tak jsme zašli na pivko, pizzu a kafe. Radek nechtěl nic a jen tak si tam vegetil ve svém závětrném plácku. Pak mě vzal zaplavat si k jeskyňce, která byla pod těma dvěma mosty ani jsem si ji nevšimla, když jsem tudy plavala poprvé. Bylo to tam zajímavé bylo tam i okýnko a mlaďoši to tam polepili žvykačkama .V tomto bazénu byl ještě obří vodotrysk, ale v ten den, kdy jsme tam byli my, ho nepustili.Spálila jsem si tentokrát celá záda a

nejvíc ramena. Pár dní jsem se kvůli tomu trápila. Ale zážitek z bazénů byl pro mě bohovský. 

    Po cestě zpět do hotelu jsme potkali karneval, průvod začínal malými holčičkami, pak větší, pak dorostenky, a nakonec ženy a muži s bubínky. Nadělali rachotu v rytmu samby. Byla jsem moc ráda, že jsme je potkali, byla už postní doba, tak jsem v to ani nedoufala. Bývají tu veliké karnevaly druhé největší hned po Brazilii, my jsme tu ovšem byli už po sezóně karnevalů. 

    Sezónu karnevalů poznáte v katalozích i podle toho, že v tu dobu jsou hotely o něco dražší, protože se sem kvůli tomu sjíždí spousta turistů. Je to pro evropana rozhodně blíž než do Brazílie. 

     Mezitím se nám Radek s Petrem stratili. Karneval jsem si nahrála na video. Petr s Radkem spěchali na večeři v hotelu. 

Padre Pedro :

    Už jsme na ostrově týden. Toto letí. Sobota byla ve znamení plavání v bazénu. Dopoledne jsme se podívali do botanické zahrady. To se dá těžko popsat. Nádhera.

https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_Jardin_Botanico_a_Lago_Martianez/

Den desátý – 23.března – Pueblo Chico a playa Jardín - Druhá neděle 

    Druhá neděle byla ve znamení rozdělení. Radek potřeboval k životu hory a my tři odpočívání a poflakování po městě. A tak jsme tento den strávili každý zvlášť. Radek hned ráno po snídani odjel, kamsy směrem na Anagu a Santa Cruz. A my se jaliprozkoumávat další část Puerta. Na mapě od Lenky jsme viděli, že nedaleko našeho hotelu by mělo být Chico Pueblo, což jsou miniatury. Sice jsme nevěděli co od toho očekávat, ale vydali jsme se to hledat. Bylo to nakonci města a už to patřilo pod Orotavu.

     Trochu jsme se motali, než jsme to našli. Potkaly jsme po cestě malý kostelíček sv. Bartoloměje. Hospůdky byly obložené dřevem i zvenku. Vstupními dveře - vchody do obydlí zdobili svatí, nejčastěji Panna Maria. Všude je tu znát Mariánská úcta.

     Obešli jsme obří kruhový objezd a když už jsme konečně Pueblo Chico našli zjistili jsme, že vstupné tam bylo 12 euro. Zbyňkovi se to zdálo moc a řekl, že tam nepůjde, a taky se mu nelíbilo, že se zase honíme a štveme do kopce. Odpočinkový den si představoval jinak a tak se vrátil a čekal na nás na hotelu. 

    To my s bráchou šli podpořit španělské hospodářství, jak tuto situaci nazval Peťa. Sice mě trošku rozhodilo pochybování, které kdosy nadhodil, že to je pro děti, ale náhodou to bylo poučné i pro dospělé lidi. Byly to vlastně miniaturní dějiny kanárských ostrovů. Na vstupu byly ukázky ze života Guančů. Představte si, že žili jako v době kamenné, vůbec neznali kov, ale přitom uměli provádět operace mozku, téměř neuvěřitelné. Mumifikovali těla. Skákali přes skály o holi, toto je speciální kanárský sport, který dnes vyučují i turisty, za poplatek samozřejmě :)

    V miniaturách jste mohli vidět různé významné budovy, nejen z Tenerife i z jiných ostrovů. Ukázky zemědělství na ostrovech, odsolování mořké vody, letiště s letadýlky, některé známé pláže, hlavní město i s tramvají, operou a přístavem, kde pluly lodičky, po dálnici, se pohybovala autíčka. Bylo to vše ozvučené mohli jste slyšet i serenádu hudebníků pro seňoritu v okně nad nimi. Spousta postaviček byla vtipně poskládána, třeba klempíři za komínem, nebo svadebčané před radnicí.     Zajímavá byla asi 5-ti metrová maketa Pica del Teide. Uvnitř něj bylo kino, kde se promítalo vše o sopkách na ostrovech, o soptění, lávách, úrodné půdě z toho, o minerálech a celkově o životě s vulkány tady na ostrově.     Dokonce jsme dostali vínko v chicovské restauraci, za kterou nechtěli nic zaplatit. Byla tam před námi skupina německých seniorů, tak nvím jestli si mysleli, že patříme k nim :) . Zkrátka další skvělá pozornost podniku. :)

    Po cestě do hotelu pro Zbyňka, jsme se trochu zamotali, viděli jsme, že je tam slepá ulice, ale říkali jsme si třeba to projdem, jenže se to nedá, nechcete-li si zlámat vaz. Ty jejich barranca jsou prostě šílená. Takže jsme se museli kus vrátit a obejít to celé dokola.

     Se Zbyňkem jsme se potom vydali směrem dolů, k moři, chtěla jsem vidět kostel sv. Filipa, ale bohužel se nedalo jít dovnitř, byl uzavřený. Zastavili jsme se na pizzu a pivko v jedné malé hospůdce, majitel byl viditelně potěšen naší návštěvou, prostírání měl z mapy Tenerife a po boku té mapy byl kilometrovník, bylo to velmi hezké a vtipné. Vedle televize byla na poličce Panna Candelárská. Dokážete si to představit u nás v hospodě ?? Sošky svatých ?? 

    Sešli jsme dolů na pláž jménem Jardín – zahrada. A opravdu okolo byly různé parčíky s agáve, kaktusy a různými druhy palem. Vypadalo to tam moc pěkně. Zjistili jsme, že už jsme došli k Loroparku. Obešli jsme pláž Jardín, čti chardín, a vystoupali k domečkům nahoru.

     Tady se pohybovalo hodně místních lidí. Objevili jsme tu kostel svaté Rity. Mám příběh sv. Rity moc ráda, tak jsme se zalíbením nakoukli dovnitř.

     Začalo se šeřit, tak jsme zahájili přesun zpět podél pláží Jardín, okolo malého hrádku, podél této části města byly u moře hradby. Plynule navazovaly na další domy, které jsme potom už poznávali, z naší části města, již námi objevené. Domečky s balkony v těchto místech jsou úplně úžasné, mohla bych na to koukat celé dny. Moc pěkné stavby, každý dům jiný, s jiným nápadem. 

    Na hotelu jsme se chvíli natáhli, jak se Radek vrátil ze své túry, šli jsme na večeři. I Radek se vrátil z výletu nadšený. Pohyboval se v horách, kterým se říká malá Masca. Večer bývaly často v našem hotelu diskotéky, jednou jsme se tam vydali, no ale nevydrželi jsme to tam dlouho, bylo to od pětašedesáti nahoru, byli jsme tam nejmladší. Stejně jsem byla po každém dni tak zbitá, že jsem byla ráda, že můžu spát :)   Nechápu, kde se v Radkovi bere tolik energie. Po večerech ještě sledoval v televizi sportovní utkání. Musí mít baterie s těma zajíčkama - Duracel.

Padre Pedro :

    Vycházka do miniatur Pueblo Chico. Odpoledne jsme prošli nábřeží až k Loroparku. Pláž Jardín je nádherná. Večer jsem zašel na chvíli do kostela. Přišel jsem pozdě. Radek byl na výletě.

https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_Chico_Pueblo_a_Playa_Jardin/

Druhé pondělí - Den jedenáctý – 24.března – Masca – Garachico – Icod de los Vinos

    Brácha ráno vyzvednul klíče od auta na recepci, jak bylo dohodnuto. Auto mělo sice poškrábaný bok, ale tady to nikdo neřeší, s těma jejich úzkýma uličkama není divu. Vydali jsme se směr Masca, vstříc novému dobrodružství, tentokrát autem. Projížděli jsme kolem  výhlídek, byla tam značka s fotoaparátem. Petr mi poručil ať jdu fotit, že je to tady skrs tu značku nařízené. Tak jedna, nebo dvě  fotky Garachica seshora. A už jdeme zase dál.

     Zajímavá příroda, skály, propasti, kaktusy, agáve, úzké silnice, dvě auta neprojedou, v zatáčce musíte pustit buď vy jeho nebo on vás. Před zatáčkou se zásadně troubí. Domluva mezi řidiči je tu skvělá, každý se chce dohodnout, protože s nějakým tvrdohlavým přístupem by nikdo nikam nedojel.

     Masca byla kdysy pirátská vesnička a nikdo se sem nedostal, prý jen na oslu úzkými pěšinkami. Nebyla tu žádná cesta. Tu asfaltovou postavili teprve v roce 1980, od té doby sem začali jezdit turisté. Zaparkovali jsme celkem pohodlně. A kus se vraceli zpět a hledali naši hospůdku, kde jsme měli mít přichystány lodní lístky. 

    Rychle jsme se zorientovali, také díky Pedrovým překladačským schopnostem. Hospůdka byla kousek od vstupu do barranca Masca. Pan majitel z hospůdky byl velmi příjemný pán, s bráchou pokecal, vše nám vysvětloval a dodal, že v ceně lodního lístku je i pivko. Lístek stál 10 eur na osobu. Tak jsme začali sestupovat k moři dlouhou trasu, trvalo nám to tři a půl hodiny. Ale to jsme si dělali i zastávku na svačinu a lezli jsme po kamenech kvůli fotkám a podobně. Túra nebyla těžká, když to porovnáme se sestupem do Candelarie a nebo s Pikem, to rozhodně Maska 

byla nižší level. O toto bylo příjemnější, že to nejtěžší už je za náma. 

        Šplhali jsme podél skal, přeskakovali balvany a podobně, bylo tu neuvěřitelné množství německých seniorů turistů. Celé autobusy jich tu byly. Myslím si, že pro ně to musel být velký sportovní výkon. Jsou určitě zdatnější než naši senioři. Jsou to borci. Němci sebou měli i průvodce, který jim něco vyprávěl o okolních skalních seskupeních. Přála bych si jednou žít jako německý senior.

     Po cestě jsme potkali jednoho čecha. Nejdřív se uculoval a pak nám prozradil, že je také čech, asi z prahy, podle přízvuku. Prý bydlí v Puerto de Santiago, což je hned vedle Los Gigantes. Jsou to nalepená dvě mestečka na sebe. Říkal, že je v Masce už poněkolikáté. Byl tam i s manželkou, ale byli rychlejší tak nám po chvíli utekli. 

    Potom se k nám přidal jeden vlk samotář z Polska. Ani nevím jak se jmenoval, já ho pojmenovala tak soukromě pro sebe Jacek. Brácha s ním vykecával. Jacek nevěděl, jak se z pláže Mascy dostat, a divil se, že tam přistávají lodě. Zjišťoval, kde se dá lodní lístek sehnat, aby se nemusel vracet zpět. Myslím, že říkal, že bydlí v Santa Cruz. 

    V soutěsce Masca byly i vodopády, potůček protíkal spodem kaňonu. Kdysy tam muselo protékat mnohem víc vody. Skály byly od vody vymleté, různá skalní okna, bylo to znát. Horniny měli různou barvu. Téměř na konci bylo jezírko, kde se šli naši faráři okoupat.

     My se Zbyňkem a Jackem spěchali k moři. A k našemu překvapení tu stály dva stánky s občerstvením a možností zakoupit si lodní lístek. Takže Jacek neváhal a hned si jeden koupil. Pláž byla s velkými černými kameny, které čím blíže k moři byly pokryty zelenou trávou, kterávelmi klouzala.     Po chvíli odpočinku, přijela zrovna loď a tak jsme mohli nasednout i s naším bratrem z Polska. Nebyla to velká loď, ale byli tu už nějací pasažeři před námi. Loď jela rychle jako motorka. Voda stříkala od lodi pryč.

     Viděli jsme na skály Los Gigantes, které jsou druhé největší v celém Atlantiku. Díky své velikosti vytvářejí jakésy mikroklima pro městečka Los Gigantes a již zmiňované Puerto de Santiego. Je tu vždycky o pár stupňů více tepla než kdekoli jinde na ostrově. Po chvíli nás přepadli piráti. Byla to nějaká akce těch lidí, co seděli v lodi před náma. Někde se fotili a tento pirát po chvilce strašení, předával vyfoceným lidem jejich fotky.

Dostali jsme také slíbené pivko. To bodlo :) . 

    Dopluli jsme se do přístavu v Los Gigantes a tam už to se Zbyňkem známe z minulé dovolené. Vystoupili jsme a vydali se podél přístavu do města. Jacek šel s náma. Našli jsme i tu loď, která byla minule na prodej a jmenovala se Marta jako já. Došli jsme k informacím, kde byl k našemu překvapení nápis : zde mluvíme slovensky, česky, polsky a slovinsky. Moc příjemné překvapení. Jackovi poradili, kde najde autobusovou zastávku. Rozloučil se s náma a šel dál svou cestou samotáře.Ta holčina v informacích pocházela z nějaké malé vesničky pod Fatrou, tak jsme si popřáli šťastný život a šli na taxíka.

     Svezl nás k našemu autíčku, ale tento taxikář nebyl moc sdílný, tak si Pedro tentokrát moc neškrtnul. Až v Masce se začal podivovat nad tím, že jsme češi, ale to už jsme toho moc nenakomunikovali.

    V této části ostrova byl přímo hic, ale jak jsme přejeli ten skalní masív směrem na BuenaVista, šokovala nás náhlá změna počasí. Za rohem svítilo slunce na plný plyn, a tady se setmělo, bylo pod mraky, foukal silný vítr, a byl studený. Připadalo mi to jako v té pohádce o pyšné princezně, jak král Miroslav překračoval hranici své země. Myslím si, že tady na přelomu skal pohoří Teno byl ten rozdíl ještě markantnější.

     Na vyhlídce jsem udělala pár fotek, ale bylo tam zima a málem mě to odfouklo. Chtěla jsem vidět maják, ale ten v BuenaVista zdáli nevypadal vůbec romanticky, tak jsme k němu ani nejeli. Kostelík v BuenaVista byl zavřený, a tak jsme se rozhodli pokračovat po cestě do Garachica, kde jsme si dali kafčo, dokonce i Radek.

     V kostele tady chtěli vstupné, tak jsme tam nešli, zašli jsme raději na plážová mola, která tvořila pěkné cestičky, vlnolamy a hráze okolo cesty.

     Pak jsme se vydali hledat město Icod de Los Vinos, kde měl být nejstarší dračinec na ostrově, prý až tisíc let. Po chvíli bloudění po městě s Radkovou intuitivní navigací jsme to přece našli. Zastavili jsme přímo pod jedním dračincem, byl dost vysoký, ale jeden člověk nám řekl, že tento dračinec je sice také hodně starý asi 500 let, ale ten hlavní tisíciletý je o něco níže. 

    Procházeli jsme kolem malého kostelíčku a tak jsme zase neodolali a nakoukli dovnitř. Byla tam na oltáři Panna Maria, tak jí kluci - kněží zaspívali Magnificat. Bylo to moc pěkné. Pak jsme došli níže k nejstaršími dračinci, a jeden člověk nám říkal, ať nechodíme dovnitř, že už stejně zavírají, že když si vylezeme podél plotu, že stejně pěkně uvidíme. A taky, že jo. Obešli jsme to dokola, a pak ještě z druhé strany, od náměstí a je pravda, že platit za tuto atrakci je úplně zbytečné. Je tam krásný výhled. V kostele na náměstí začínala zrovna mše, tak jsme nakoukli jen na chviličku a pak už jsme jeli domů. Vraceli jsme se unavení, ale šťastní, z toho, co všechno jsme za dnešek stihli.

Padre Pedro :

    Výlet autem do Mascy. Pak skálami dolů. Překrásná podívaná. Potom lodí do Los Gigantes, a taxíkem nahoru do Mascy. Zastávka v Icod  de ... , očumování dračích stromů. Kafe cestou v přístavním městečku. Super den. 

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_Masca%2C_Garachicho%2C_Icod_de_los_Vinos/

Druhé úterý - Den dvanáctý – 25.března – Chamorga – Playa Las Teresitas – Santa Cruz

    Další den jsme se vydali do pohoří Anaga přes město La Laguna. Radek navigoval a tak se bloudilo a mě to štvalo, tak jsem k tomu měla své připomínky a Radkovi zase vadilo, že mu do toho kecám. Jak to brácha nazval ponorkový den. Nic méně Chamorga byla zajímavá, kdyby jsme ten den nebyli tak utahaní, vybrali bychom si možná delší trasu, ale my tři to už vzdávali. Takže se vybrala trasa kratší, pěkná, počasí sice moc nepřálo, ale tady v anagských horách je to náhoda, když neprší, nebo nemrholí nebo není ani mlha. A příroda podle toho vypadá. 

    Začali jsme u malinké kapličky, byla otevřená. A pak už jsme stoupali do kopečků, rostly tam veliké asi 2 metry vysoké pampelišky, které se na konci rozvětvovali. Květ byl, úplně stejný jako naše česká pampeliška. Tak jsem to nazvala kraj dvoumetrových pampelišek. Stromy byly obalené podivnými lyšejníky. 

    Byly tu vavřínové lesy, měly vonět, ale přijeli jsme asi brzo, protože jsme žádnou vavřínovou vůni nezaznamenali. Asi ještě nebyl jejich čas. Přinesla jsem si odtamdud hvezdičky, netřesk, nebo co to bylo, které mi zakořenily a snad se mi uchytí i v květináči. Radek si nemohl odpustit trasu delší, a tak jsme se dohodli, že my tři půjdeme k autu a počkáme ho na jednom odpočívadle než tam dojde. Jenže jsme se nepochopili, které myslel, a čekali ho úplně jinde. Po hodině jsme začali řešit, co budeme dělat, kde Radka budeme hledat. A tak jsme se pro jistotu vrátili do Chamorgy a pak pokračovali na cestě zpět. A až za tím naším odpočívadlem ještě kus cesty se teprve Radek objevil. Ale byli jsme rádi, že se neztratil. 

    Pak jsme sjeli do městečka San Andrés a nedaleko tohoto městečka byla pláž Teresitas. Velmi zajímavá tím, že je umělá a proto jako jedna z mála není černá, ale se žlutým pískem speciálně dovezeným ze Sahary. Dali jsme si kafčo a chvíli relaxovali na lehátkách, za 3 euro. Lehli jsme si na ně, a pak přišel chlapík a chtěl to zaplatit, tak mu brácha dvě lehátka zaplatil. A byl od něho klid. To bylo poprvé, a naposled, kdy po nás chtěli na pláži něco zaplatit.

     My se Zbyňkem jsme se vydali podél celé pláže, byla docela dlouhá, asi 1 a půl kilometru. Trvalo nám to nějakou chvíli než jsme došli až na konec, kde byla betonová hráz. A pak zase zpátky. Šli jsme po pláži jako úplně normální turisté a nevypadali jsme jako uštvaní pěšáci :) . Při cestě zpátky, jsem si říkala, kde ti chlapi jsou ?? Tak oni se zbalili i s našima věcma, myslela jsem si, že už jsme na místě s našimi lehátky, jenže to bylo o docela velký kus cesty dál. Úplně jsem ztratila orientaci.     Voda byla opět studená. Pak jsme se zastavili ještě v hlavním městě Santa Cruz, ale toto město nás ničem neuchvátilo. Nešli jsme okolo těch významných hlavních monumentů, a vypadalo příliš moderně. Poznávala jsem stavby, co jsem viděla v miniaturách v Chico Pueblo. Ale na naše Puerto to rozhodně nemělo.

Padre Pedro :

    Ráno přes La Lagunu do San Andreas a nahoru do hor. Krátká, ale vysilující vycházka z Chamorgy. Výhledy nebyly, byly mraky, takže na moře bylo vidět jen zřídka. Foukal vítr a bylo chladno. Pak vycházka na pláži Las Teresitas. A procházka po Santa Cruz. Toto město má naprosto odlišný ráz než naše Puerto. Je to město připomínající spíše evropská města jako Mnichov nebo Barcelonu, akorát v menším měřítku. Nedostali jsme se do žádného kostela. 

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_Anaga_-_Chamorga%2C_playa_Teresitas%2C_Santa_Cruz/

Druhá středa - Den třináctý – 26.března – Cumbre Dorsal – Pasaie Lunar – Callao Salvaje

    Další den pokračovalo napětí mezi mnou a Radkem. Ráno mi poručil, ať si sednu vedle Petra a naviguji já, tím pádem jsem nemohla sedět se Zbyńou. Chápala jsem to jako trest za mou hubatost. Nu což. Navigovala jsem myslím dobře, myslím si, že se na mapách orientuju dobře. Dorazili jsme všude hned na poprvé. Jen se mi podařilo, díky malému prostoru v autě, velkému větru venku, a obří mapě tu mapu roztrhnout.     Dnes jsme měli v plánu vyhlídkovou cestu Cumbre Dorsal. Ještě před odletem, jsem četla nějaký blog lidí, co objížděli tuto cestu, ale tento den měli špatné počasí a z vyhlídek prakticky nic neviděli jen mlhu. To nám štěstí přálo. Nádherný den. Sluníčko svítilo, mráčky jen tak malounko, krásný modrý den. Jako stvořený na vyhlídku. Viděli jsme všechno snad to byl i Los Organos, z ptačí perspektivy. Dobře, že jsme si tuto trasu naplánovali až na závěr dovolené. Poznávali jsme místa, kde už jsme byli. Ze severní strany bylo vidět jako na dlani Pico, a hluboko pod náma naše Puerto. Na jižní straně jsme viděli Candelarii, v dálce Santa Cruz. Čím jsme se dostávali výš a výš, bylo tam citelnější chladno a foukal silný a studený vítr. 

    Blížili jsme se k hvězdárně. V těchto místech se sleduje slunce, mají tu, .... opět další nej,.... jedno z největších zrcadel na pozorování slunce. Ovzduší nad kanárskými ostrovy je jedno z nejčistčích na celé planetě, a proto jsou tu vynikající podmínky pro pozorování vesmíru. Tady není žádný smog, protože tady široko daleko není vůbec žádný průmysl. Dojeli jsme na místo, kde jsme přecházeli silnici do Candelárie, pak jsme projížděli okolo Pica. Měla jsem nápad, že bychom se ještě vyfotili s tím Božím Prstem, jenže tam bylo tolik aut, že se nedalo zaparkovat. A tak jsme to nakonec vzdali.     Vydali jsme se směrem na Vilaflor, kde jsme to měli se Zbyňkem prochozené z naší první tenerifské cesty. Na jedné vyhlídce, kde byl zvláštně řídký les a kde se vyhřívaly spousty ještěrek, jsme v dáli pozorovali i ostrov La Gomeru. Zase jsme obdivovali úplně jinou přírodu. Tenerife nás opravdu překvapovalo každý den. 

    Dojeli jsme k Paisaje Lunar - což je v překladu měsíční krajina. Dlouhou prašnou cestou, asi 5 km, vyjeli k místu odkud jsme pěšky šlapali do kopce. Viděli jsme neuvěřitelné skalní útvary podivuhodné měsíční krajiny. Tady na Tenerife se točily záběry do hvězdných válek i planety opic. Tak bizardní krajiny tu najdete. Chtělo by to obejít celé. Radek by to určitě zvlád, ale my jsme se sotva vlekli, slezli jsme jen kousek níže a viděli ještě pár skalních útvarů a pak jsme se vraceli k autu. Užnás to Radkovo tempo docela zmáhalo :) . Obejdem to někdy jindy až nebudeme tak vyšťaveni. 

    Dojeli jsme do vesničky Vilaflor, která je nejvýše položená a celoročně obyvatelná a to v porovnání z celého španělska a tím je jedinečná. Tady nacházíte samá nej. Leží ve výšce 1500m.n.m., dali jsme si tu kafe, pivo a spláchli ten prach.     Zavolali jsme naší mamce a popřáli jí k narozeninám, hrozně se divila. První chvíli myslela, že už jsme zpátky. Potěšilo ji to, že jsme si vzpoměli. 

    Pak jsme se vydali do městečka Callao Salvaje, které bylo naším bydlištěm při první dovolené. Tehdy tu stavěli novou pláž, a nyní už měla být hotová. A byla úžasná, už tam nestál žádný bagr. Měli tam spousty zeleně, doškové slunečníky. Celá krásná byla a co víc, byli jsme na jihu a moře tu mělo dobrou teplotu. Brácha toho využil a do vody vlezl. A tak já hup za ním. Celou dobu jsem na tohleto čekala, a tak jsme se houpali na vlnách a bylo to úžasné, vlny byly čím dál větší. Chvílemi jsme vůbec neviděli na Zbyňka, který zůstal na břehu. Vlál tam žlutý praporek, což je koupání na vlastní nebezpečí. Když jsem se rozhodla jít zpět, málem jsem nemohla vylézt ven z moře, jak mě splachovaly vracející se vlny. Docela mě to polekalo. Zbyněk do vody nechtěl. V tomhle ho prostě nechápu. Tak jsem ještě na chvíi vlezla za Pedrem, ale vlny byly čím dál větší, už jsem vážně začínala mít strach, že z té vody nevylezu. A pak po chvíli jsme se vrátili na břeh všichni a vydali jsme se na cestu k Puertu, přes Los Gigantes, a na Icod de Los Vinos.

     V horách jsme potkali autíčko, které jelo sotva třicítkou, místy i dvacet. Před každou zatáčkou brzdilo a drželo se celou dobu u středové čáry. Nešlo ho předjet. Jeli jsme za ním a brácha pěnil. Jeli jsme za tímto autem dobrých dvacet kilometrů. Za námi kolona jako blázen, až v Icodu se nám podařilo toto auto předjet. Mají v horách strašně úzké cesty, to se prostě nedalo. Dohadovali jsme se, kdo v tom autě sedí, jestli nějaká ženská nebo důchodce. Nebylo dovnitř vidět a taky už se zešeřilo a byla po chvíli úplná tma. 

    V Icodu pak nebyl čas ohlížet se, byli jsme rádi, že jsme toho brzdiče předjeli a tradá na dálnici. Tak takhle skončil další den, po večeři jsme si dali ještě vínko.

Padre Pedro :

    Plán byl jasný : udělat hřebenovku z La Laguny směrem na Teide. Přálo nám počasí. Výhledy byly úžasné a jediné, co bylo trochu nefajn byly vítr a chladno ve výškách. Fotek bude milion. Chvíli jsme hleděli na jih ostrova, chvíli zase na sever, rozpoznávali jsme známá místa. Potom jsme přes Parador zamířili dolů do Vilaflor. Nad Vilaflorem se nachází Paisaje Lunar, měsíční krajina. Cesta byla hodně prašná, ale autíčko se škrábalo do kopce celkem statečně. Po půlhodině chůze do prašného svahu jsme dosáhli cíle a viděli scenérii podivuhodných skal.

     Dále jsme směřovali do Vilafloru na kafe a pivo a pak dolu na Callao Salvaje, letovisko, kde naši společníci trávili dovolenou už před lety. Bylo tam bezvadné koupání. Počasí na koupání jedna báseň. Vlny houpaly jako na tobogánu. Visel žlutý praporek. Po odjezdu jsme zamířili do severních částí ostrova.  Jak jsme přejížděli hory nad Santiagem de Teide, tak jsme pocítili prudkou změnu počasí. Tma, mraky, vítr, chladno, tak vypadá večer na severní straně ostrova. Deo gratias.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_vyhlidkova_cesta_Cumbre_Dorsal%2C_Paisaje_Lunar%2C_Vilaflor%2C_Callao_Salvaje/

Druhý čtvrtek – den čtrnáctý – 27.března – La Laguna – pyramidy v Guimaru – Puertito de Guimar

    V La Laguně jsme pochodili okolo kostelů, nechtělo se nám platit vstupné. Do některých domů jsem vběhla a vyfotila zajímavé historické dvorky z dob kolonizátorů. Moc pěkně to vypadalo. Ale v La Laguně bylo chladno. Nevzala jsem si bundu a docela jsem mrzla, ikdyž svítilo sluníčko. La Laguna leží docela vysoko asi 500 m.n.m. a bylo to poznat. 

    Na Zbyňkův popud jsme našli hospudku, co byla v Lyoness, tak jako i my. Zašli jsme na kafíčko a koupili i nějaké místní pečivo, abysme udělali trošinku tržbu. 

    No a pak jsme se z balkonkového, dvorkového a kostelového města vydali do Guimaru. Je to místo, kde poslední roky svého života žil a bádal u Guimarských pyramid legendární norský dobrodruh Thor Heyerdal. Žil tady se svou francouzskou manželkou a po jeho smrti v roce 2002 z jeho domu udělali muzeum. Byl to oblíbený badatel našeho táty.

     V našem dětství nám táta často o jeho výpravách vyprávěl, a četl jeho knihy. Nemohli jsme si tedy nechat ujít tuto příležitost a do muzea si zašli. Bylo to velmi poučné, a zdrželi jsme se tam docela dlouho. Prohlídli si pyramidy, rostliny, bylo tam opět kino a opět nebylo v češtině. V muzeu byly různé sošky, kajaky, vory, fotografie a další věcičky z Heyerdalových výprav. Thor hledal zde na Tenerife souvislost mezi guimarskými, jihoamerickými a egyptskými pyramidami. Tuto svou poslední práci již

 nedokončil. 

 Pod jednou místní pyramidou se skutečně našly pozůstatky po původních obyvatelích Guančích. Zbyněk si tu všimnul upoutávky na film Ve znamení kontiky. Po návratu ten film na internetu našel a tak jsme si ho pustili. Je to moc pěkný film o první výpravě Thora, krásné, dobrodružné, moc doporučuji.     Vedle vstupenek je i restaurace, kde jsme se občerstvili pivkem San Miquel a dali si pizzu. Pak jsme se prošli guimarským centrem okolo kostelíka, a zjistili, že není fara zamknutá, tak jsme tam do nějaké společenské sálky nakoukli.     Chtělo se nám ještě k moři, jen jsme sjeli co nejníže a tam byla vesnička Puertito de Guimar, což znamená m

alý přístav u Guimaru. Pláž byla černá a oblázková, až ty kamínky bodaly do noh. Tak jsme si odpočinuli, chlapi se natáhli na dřevěnou podlahu, která tu lemovala celý břeh a my se Zbyňkem se prošli po místním nábřeží. Voda byla studená, bylo mi docela smutno, že už se zítra musíme vrátit. Dokážu si představit, že tu bydlím třeba i tři roky. Thora Heyerdala úplně chápu. 

    Pak jsme nasedli do auta a jeli zpátky do Puerta balit. Toto uteklo, 14 dní je pryč.

Třetí pátek – den patnáctý – 28.března – Puerto de la Cruz - Aeropuerto Sofia Reina 

    Ráno po snídani jsem ještě vyběhla koupit poslední dárky, všude otevírali až v deset. Nemělo cenu se vracet, tak jsme skočili na kafe do restaurace mezi obchody. Byla to moc pěkná hospudka, stylová vše ve dřevě. Vyšší level. Pak jsme naposled prošli naše milované Puerto a s bágly došli na místo, kde nás poprvé vysadili. Nedaleko lávky, trochu se rozpršelo. I to počasí plakalo. Stejně jako uklízečky naznačovaly, že jsou smutné, že už odjíždíme. Budou jim každodenní ranní rozhovory s Pedrem chybět. Jak to nazval Radek, ranní pětiminutovka španělštiny :) . 

    V letištním autobusku na nás čekala Lenka, která na Tenerife bydlí, ach jak jsme jí to záviděli! Byla pro nás inspirací, jak se dostat za svými sny. A pak už jsme se šli odbavit na letiště královny Sofie. Docela mě naštvalo, že mi kontrola vyhodila pití za euro. Prý se nesmí převážet voda. Brácha mi říká, co to řešíš, vždyť jde jen o euro :) Euro sem, euro tam, ale prostě mě ta baba naštvala. 

    Tentokrát jsem se dostala sednout k oknu a Zbyněk seděl vedle mě. Ó jaké štěstí pro mě :). Dostali jsme místo vedle nouzového východu. Stevard mě přišel upozornit, co mám dělat kdyby... říkám mu a jak to poznám, že ta situace už nastala, a on na to, že mi příjde říct. No tak nevím, jestli by to stihnul. Doufám, že tohle nebudu nikdy potřebovat. Letěli jsme nad Fuentaventurou a Lanzarotem. Takže jsme kromě El Hierra, viděli všechny ostrovy.

     Let byl příjemný, nouzová situace nenastala, mohli jsme na monitorech nad hlavami sledovat, kde se zrovna nacházíme, přistání bylo tak klidné, že jsme málem nepoznali, že už jsme na zemi. V Praze už byla tma. Radkův spolužák pro nás přijel na letiště, my ho svezli ke klášteru a pak se vydali na další dlouhou cestu až do Hranic, kde řidičové odmítli dál jet, takže jsme ještě jednu noc přespávali mimo svůj domov. Vojtu naštěstí napadlo zapnout topení, tak jsme měli v naší provizorní ložnici i teplo. :) 

    Další den dopoledne nás dovezl brácha do Orlové a už nyní přemýšlíme, kam povede naše další výprava. Tak se nechte překvapit !

    Děkuji Vám, 

že jste toto povídání přečetli až sem a tudíž mi umožnili, vypovídat se z toho všeho. Kluci farářové udělali o Tenerife s mými fotkami a videosekvencemi tři podařené přednášky. A mě to chybělo, někomu moje zážitky svěřit.

    Věřte tomu, že po čtyřicíce u někoho po padesátce začíná život :) Nyní  nastává čas plnit si své sny !! Sny bez hranic, bez omezení, protože jak řekl Thor Heyerdal, žádné hranice neexistují, nikde jsem je na svých cestách neviděl, existují jen v našich myšlenkách. A on to přece ví moc dobře, vždyť zcestoval celý svět :)

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_-_posledni_den/