Praha - Slavkovice 2014

    Byla jsem na pouti k Božímu milosrdenství v roce 2011 a od té doby se mi nedařilo mít dovolenou v létě.  Musela jsem letos zmobilizovat všechny síly k vyboxování si tohoto termínu a podařilo se.

    Při první pouti se mi podařilo vyprosit, aby se můj stav dal do pořádku a toužila jsem Bohu poděkovat za to, že smím opět chodit ke svátostem .Vzala jsem sebou letos Janu a paní Veroniku. S janou jsme šli z Prahy a paní Veronika z Fulneku.

Pátek 18.července 2014

    Příjezd do Prahy jsme si naplánovaly o den dříve, abychom mohli procourat i kousek naší metropole. Zašli jsme se podívat do kláštera v Emauzích aniž bychom věděli, co se v této zajímavé stavbě skrývá. A zjistili jsme, že patří řádu Benediktínů. Celá historie Orlové je vlastně historií benediktinského opatství už od roku 1268. Dlouhé staletí patřil orlovský klášter nejdříve Benediktinum v polském Týnci u Krakova a poslední tři století Benediktinům Broumovsko-Břevnovským. Protože jsme docela nedávno psali článek o historii naší farnosti, velmi nás klášter v Emauzích zaujal.

    Byly jsme se poklonit pražskému Jezulátku a poté jsme spěchali na Pražský 

Hrad do chrámu Svatého Víta na mši. Byl to hluboký zážitek být v této slavné stavbě a cítit tu historii okolo sebe. Při představě, že tady na mši sedával i Karel IV. se mi tajil dech. A já mohla jít v těchto historicko posvátných prostorách i k přijímání, super.  Gotika má své jedinečné kouzlo a okna chrámu byla krásně barevná, dotvořily atmosféru těchto prostor. Moc pěkné. Podařilo se mi po mši i obejít stříbrný sargofág s ostatky sv. Jana Nepomuckého.  To se Janě nepodařilo, protože po ní chtěl jeden polok vyfotit několik fotek a pak už nás hnal hlídač pryč z těchto míst, které jsou přístupné jen za peníze. Jana se spravedlivě na Poláka zlobila, že se kvůli němu nedostala´, tam kam se podařilo mě :) Na zpáteční cestě jsme šli přes Karlův most i okolo místa, kde podle legendy vhodili do Vltavy umučené tělo Jana Nepomuckého.

https://martaann.rajce.idnes.cz/Praha_-_Slavkovice_-_den_nulty/

Sobota  19.července 2014

    Ráno jsme dojeli na konečnou stanici metra C, kde je centrum Matky Terezy, kde se začali ostatní spolupoutníci také scházet. Zaplatili jsme poplatek, vyfasovali žlutá poutní trička. Potkala jsem Pavla, který byl semnou na pouti už před třemi lety, super budu tu mít známého. A už jsme se chystali na mši. Při mši se mi stal trapas. Volala mi paní Veronika z Fulneku, neměla jsem vypnutý zvuk tak jsem ji tipla. Napsala jsem jí sms, že nám vyzvání uprostřed mše. Docela mě to naštvalo, přece taky měli mši ne, tak co volá, sms s přáním šťastné cesty přece stačí.

    Myslela jsem si, že když vycházíme z Prahy, že půjdeme půldne přes sídliště, ale opak byl pravdou. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se na lesní pěšince, procházeli jsme paloučky, kolem potůčků, moc krásná cesta. Dnes jdu za moje a manželovy rodiče a za rodiče mého bývalého manžela. 

    Naše dnešní cesta vede do Kostelní Střímelice. U oběda, který byl v Říčanech se seznamujeme se s našimi předními navigátory Vašíkem ze Slavkovic, který jde vlastně domů a s Michalem od Třeboně. Říkám Míšovi, to by chtělo vymyslet ještě trasu z Jižních Čech. Kromě otce Tomáše jdou s námi ještě dvě sestřičky pallotinky, Beata a Kinga a jedna Faustýnka sestra Pavla.  Líbily se mi agrookénka našeho kytaristy Jirky. Zdá se mi, že se tady v pražském proudu více povídá a méně zpívá, oproti fulneckým. Trošku mě to mrzí, protože jsem se hlavně na ty písničky hodně těšila.

    Kostelní Střímelice patří do farnosti Hrusice, jdeme krajem kocourka Mikeše. Paní co nás hostila, nám vyprávěla , že tu mají i naučnou cestu pro děti s kocourkem Mikešem.  Spíme na tvrdé zemi. Lidé v Čechách jsou úplně jiní než na Moravě. To je první poznatek. Když člověk dělá něco podruhé má sklon to pořád porovnávat. Tehdy jsem nemohla k přijímání a spala jsem pokaždé v peřinách a nyní můžu chodit ke svátostem, činím pokání spaním na zemi. Také buchtové orgie se nekonají jako bývá zvykem na Moravě. Je to více poutní, více odříkání, tak to asi má být. Utvořili jsme s Janou a s Aničkou a Maruškou skupinku Svaté Brigity, protože moje poslední roky hodně ovlivňuje příklad Svaté Brigity. Mám ji mezi nejoblíbenějšími svatými. Jsem ráda, že s tím holky souhlasily. Chtěla jsem mít na této pouti moji jednu z nejoblíbenějších patronek poutníků svatou Birgitu Švédskou.

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_prvni/

Neděle 20.července

    Druhý den jsme směřovali na Sázavu. Moc jsem se tam těšila. Byla jsem na Sázavě už v roce 2003 a Svatý Prokop mě tehdy moc ohromil svým životem a tím, že je patron závislých lidí. Je teda fakt, že osvobození od alkoholu se mi tehdy pro manžela nepodařilo vymodlit, a proto jsem se také rozvedla. Možná to byla jen moje netrpělivost a slabá vůle, ale možná, že sám Bůh chtěl to moje nepovedené manželství zneplatnit a naznačit mi, že to byla osudová chyba.

     Po cestě tam jsme měli zastávku i vedle řeky Sázavy. My vodní živlové ji celou prostáli ve vodě, kdyby bylo už po mši určitě bychom tam skočili, ale nechtěli jsme přijít do kostela mokří jako kapři. Ten den byl největší hic. 

    Z nádvoříčka zmizela socha Sv. Prokopa s čertem zapřaženým do pluhu. Škoda. Po mši sv. jsme se dostali do krypty k ostatkům Sv. Prokopa, kde jsme se také dozvěděli, že to byl náš oficiálně první český svatý a že to byl také první benediktínský opat zde na Sázavě. To jsem si v tom roku 2003, kdy jsem tu byla poprvé nezapamatovala, takže mě tato informace překvapila.

     Říkám Janě nezdá se ti, že na ty benediktiny všude narážíme, že nás pronásledujou ?? Říkala jsem si, to musí mít nějaký význam, pro mě určitě, jen ještě nevím jaký, ale něco to určitě znamená, je v tom nějaká symbolika, které zatím nerozumím. Také mniši, co byli na Sázavě před 11 lety, už tu nejsou. Janě svitla naděje v patronovi proti závislostem pro syna. Na Sázavě jsme také poobědvali. V té sázavské hospodě byl ten největší hic z celé pouti. Úmorné horko.

     Sedla si k nám moje jmenovkyně a já si všimla, že má také křížek do knihy milosrdenství.  Mluvily jsme o tom, že také se snažila křížek stříbřit, když z něho barva zmizla, ale že se to nepodařilo, že se opět po čase vše odrobilo a křížek měl opět mědědou barvu. A tak asi ani nemá cenu ho měnit, jak jsem měla původně v plánu. Asi tento problém mají všichni členové knihy BM. Dneska šlapu za sourozence moje i mého současného a bývalého manžela a jejich rodiny. Lidé se v nedělním horku koupali v řece sázavě a my si nesmočili ani palec od nohy. Další oběť k počtu kilometrů. 

    V kostele v Uhlířských Janovicích nás přivítal milý kněz, otec Kamil. A naše skupinka sv. Brigity jela přespávat na krásně opravenou faru do Sudějova, navrhovala jsem sice, že bychom tam mohli zůstat a počkat než nás ostatní zítra dojdou, ale neprošlo to :)

    Na faře bylo vše krásné, lidé moc příjemní, maminka s dvěma dospívajícími dcerkami, kteří mají tančící program pro farní dny, nádhená hostina s estetickým cítěním nazdobená, super pohoštění. Pan farář se přijel na chvíli za náma podívat a popovídat si. Jana excelovala vyprávěním o dějinách Orlové. Otec Kamil ji chválil slovy, kdyby každý takhle znal tisícleté dějiny své farnosti. :)  Koupelna byla super de luxe. Jen jediná chybička, spíme opět na zemi. Večer jsme si ještě zašli na prohlídku kostela při večerním osvětlení a ke studánce se svatou vodou. Dnes nás provází svatá Anna, moje biřmovací patronka. V noci pršelo.

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_druhy/

Pondělí 21.července

    Třetí den jsme tedy jely ze Sudějova kousek cesty zpět autem, abychom se z Uhlířských Janovic mohli vrátit zpět do Sudějova, tentokrát pěšky. Dnešní den jdu za nejstaršího syna Filipa. Mši svatou nám v Sudějově odsloužili kromě otce Tomáše a otce Kamila jeden novokněz jehož druhé jméno je Filip. Vidim v tom opět znamení. Dostali jsme novokněžské požehnání a velmi mě zaujal jeden citát na obrázcích, co jsme dostali „ kdo nesestoupil za svého života do pekla, je ve velkém nebezpečí, že se tam dostane po smrti“. Sv. Filip Neri

    Tento den se k nám přidal kněz Jan z Vranova, který si říká Nik a zná dokonce mého bráchu ze semináře. Je to oficiálně první kněz, který se přihlásil na tuto pouť mimo kněze pallotiny, kteří to pořádají.  Pavel se chlubil otci Janovi, že má syna kněze a otec Jan to komentoval slovy, že je tato pouť zajímavá  i tím, že jsou tady otec kněze a sestra kněze.

    Líbil se mi Danek, se kterým jsme se potkali nad stolem plným jídla v sudějovské faře. Danek mi říká: oni se tam pořád modlí, za chvíli se jde a tady je tolik jídla. Je čas na modlení a je také čas na jídlo a je třeba to dodržovat. Tenhle zdravý názor se mi moc líbil :)

    Holky přišly na nápad vzít si sebou lístky máty do plastovek, tak jsem si také honem pár větviček vzala do své vody.  U oběda jsme se tentokrát potkali s Romanem a Jarmilou, vzájemně jsme řešili nemanželské a porozvodové vztahy vesus církev, měla jsem dojem, že jsme se vzájemně poučili, a všichni zůčastnění jsme si něco z tohoto rozhovoru odnesli do příštího života. Do hovoru se tentokrát přidával i navigátor z konce naší kolony.

    Po cestě do Zruče nad Sázavou se zatáhlo a v lese kde jsme odpočívali, a měli naši poslední dnešní přestávku, bylo slyšet hřmění. Otec Tomáš mě bavil, když říkal: "Mraku jdi pryč!" Za chvíli znovu říká: "Mraku jdi pryč!" A když to pořád nevypadalo, že by mraky mizely, povídá nakonec: "Pane Bože ať mě ten mrak poslechne nebo ztratím autoritu."  :)

    Pak už jsme se zvedali, a otec Tomáš dovolil, aby pršelo, protože při odpočívání je nepříjemné, když prší. No a déšť otce Tomáše poslech a začalo docela dost lít, jako z konve. Zrovna jsem nesla kříž. Bylo zvláštní, že já jsem byla šťastná, že můžu moknout. Měla jsem takový silný pocit, že kdybych nezmokla, tak tomu mému Filipovi prostě nalezení víry nevyprosím, ten déšť byl prostě nutný. Pršelo, mokla jsem, a zároveń jsem byla šťastná. Cítila jsem to, že Ježíš mou oběť bere – spotřebovává ji, že to chce.

    Došli jsme do Zruče nad Sázavou. Přišli jsme do kostela, kde se místní farnice začala zuřivě modlit růženec. Na mě to tak působilo, že zuřivě. Prokládala to slovy "Ježíši Maria smilujte se nad námi." 

    A já si pochvíli uvědomila, že jsem se ještě dnes nepomodlila svoji denní modlitbu ke dvou srdcím lásky, kde jsou tato slova, která tato zuřivě se modlící farnice používala. A byl už večer, málem bych na to dneska zapoměla. To se mi ještě za ty 4 roky, co se toto modlím, ještě nestalo.  Najednou jsem měla pocit, že ta zuřivost je jen kvůli mě. Ježíš mi tak připomenul, že jsem mu něco slíbila a dnes jsem to ještě nesplnila. Ježíš o mou modlitbu stojí a proto se mi připomíná zuřivým růžencem místní farnice. Ihned svou chybu napravuji a honem doháním svou chybu.

    Místní farář na mě působil dost podivínsky. Měla jsem z něj pocit, že je milosrdný hostitel proti své vůli. Vůbec se mu nechtělo dát nám požehnání, dost se bránil a tak honem honem, už aby to měl za sebou. Spalo nás na jeho faře 14. K dispozici jeden záchod, jedna sprcha, jeden bochník chleba. Pan Farář dával viditelně přednost sestřičkám, před námi hříšnými ženami. Ale já vím, že jako manželka mám před Bohem také svou cenu. Jsem pro Boha stejně důležitá osoba jako řeholnice. Stejně jako svatá Brigita nebo svatá Rita, svatá Monika, svatá Ludmila, i svatá Zdislava byly přece také napřed manželkami a matkami. A přesto se staly svatými. Říkala jsem si, jsem princezna Boží ležící opět na zemi pod radiátorem a Bůh mě má rád a bere si mou oběť, zpracovává ji a použije ji ke spáse mého nejstaršího syna Filipa.

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_treti/

Úterý 22.července

    Den čtvrtý, dnes půjdu za mého druhého syna, Jeňu.

    Podivínský kněz byl možná introvert, měl v kostelíku jen pár babiček a nebyl zvyklý na tolik mladých lidí. Divila jsem se tomu, proč nešel sloužit mši svatou s ostatními knězi. Celou dobu vykukoval zezadu oltáře. Napadlo mě, že třeba pojede později někam do jiné farnosti na mši, ale neodjel, byl tam až do konce, tak nevím. Když jsme odcházeli jeho kamená tvář se rozzářila štěstím a dokonce šel zapnout zvony. Možná nás přece měl rád, ale nedokázal to dát najevo, tak to chtěl vyjádřit alespoň zvony a nebo byl prostě tak šťastný, že už jdeme pryč a on tam bude mít zase svůj klid se zuřivým růžencem.

    Kdysy jsem byla na jedné přednášce, kde mluvil jeden kněz z valašska o tom, v čem má manželství výhodu před kněžstvím. Že si ti dva vzájemně říkají pravdu o svých chybách, vzájemně se kritizují, obrušují se a nakonci života můžou vedle sebe zářit jako dva čisté diamanty, kdežto když je kněz zavřený sám na faře, může se mu stát, že se z něho stane podivín, který nikomu nerozumí a nikdo nerozumí jemu.  Na tohleto jsem si vzpoměla, když jsme za zvonění zvonů odcházeli.

    Ze Zruče jsme mířili do Číhoště. Tam jsem se velmi těšila, znám příběh otce Toufara a z Apoštolu vím, že tady má být nějaká pamětnice, která ho znala osobně, a která byla osobně účastná i toho číhošťského zázraku. Příběh, který nám pamětnice vyprávěla, byl velmi dojímavý. Stále jsem cítila v tom koste

le pocit dojetí. Zapůsobilo na mě, sedět přímo v kostele, kde se stal zázrak, a kde se odehrála taková tragédie, novodobé mučednicví. Nevěděla jsem, že se sbírají podklady pro jeho blahořečení. Otec Toufar si to jistě právem zasluhuje. To agresivní zlo, které ho do měsíce od zatčení umučilo, mělo pekelnou podstatu. Lidé si to už dnes vůbec neuvědomují, jaké to je štěstí, že máme svobodu. Jak rychle zapomínají.  Zajímavý byl i zamrzlý kříž z ledu na okně fary.

    Další zvláštnost v Číhošti byla, že je tam geografický střed české republiky, kde jsme se také všichni vyfotili všemi zúčastněnými foťáky.

    Došli jsme do Světlé nad Sázavou, kde jsme přespávali v penzionu Mária. Tam jsem poprvé na této pouti spala v posteli. Ikdyž fronta na záchod a sprchu nebyla o moc menší. Ale jídla bylo dost. V penzionu jsme se mohli všichni sesednout a pomodlit se nešpory, zaspívat. Vidět se všichni pohromadě, mělo to prostě své kouzlo.

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_ctvrty/

Středa 23.července

    Den páty, dnes jdu za svou dceru Terezu.

    Ze světlé jsme se vydali do Havlíčkova Brodu, po cestě jsme zastavili, zatančili si, zazpívali. Dnes má svátek svatá Brigita, říkaly jsme si, my ženské ze svaté Brigity, že bychom to měli oslavit třeba zmrzlinou v Havlíčkově Brodu.

    Došli jsme celkem v pohodě, protože dnešní den byl jeden z těch kratších. Přivítal nás místní otec a navrhnul nám výstup na 30ti metrovou věž místního kostela. Většinu z nás to zaujalo. Kdy se dostanete v Havlíčkově Brodě na věž, obzvláště, když jste z druhého konce republiky ?? A tak jsme vystoupali nahoru, kde byl výhled na celé město, otec nám ukázal, kde bydlel Havlíček, když ho přišli zatknout, než ho odvezli do Brixenu, kde zemřel na slabé plíce. Paradoxem je, že se tam dnes tyto nemoci jezdí léčit. Prý se tam denně musel hlásit na místním úřadě, ale jinak měl prakticky svobodu, mohli za ním i jezdit návštěvy. Zvláštní vyhnanství. Jak mají Cimrmani ve své hře, měl Alpy zadarmo :)

    Na Havličkobrodské věži mě zaujalo, že tam bylo normální lidské obydlí i s chlívama pro kozy. Měli tam prostory pro seno a nad tím bydleli měli tam i koupelnu, záchod a elektřinu, všechno co má takový byt mít. Neuvěřitelné. Prohlídli jsme si i zvony. Navigátor Vašík spočítal, že tam bylo 102 schodů.

    Na večeři jsme se dostali k jedné paní u které přespávala i jiná skupinka našich holek. Povídání s nima bylo velmi zajímavé. Nejvíc se mi líbil příběh jedné z poutnic, jak byla hned po převratu na čundru na Sibiři, a jaké dobrodružství tam ve své mladické nerozvážnosti zažívali. Zatím co všichni se snažili jezdit na západ, oni se vydali na východ. Jestli chce člověk něco prožít nesmí se bát. A to je základ úspěchu i ve víře. Paní domácí nám dokonce nabídla zmrzlinu jak jsme si od rána přály. To nám musela zařídit svatá Brigita osobně, to jinak není možné. Oslava se zmrlinou se přece jen konala. Spím v posteli v dětském pokojíčku dcery majitelky bytu. To je zase spojitost s tím, že jdu dneska za svou dceru. Alespoň tak to vidím  já :)

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_paty/

Čtvrtek 24.července

    Dneska pochoduju za nejmladšího syna Daniela.

    Den šestý – z Havlíčkova Brodu jsme šli na mši na poutní místo ke Svaté Anně za Pohledem. To bylo ve vyšší nadmořské výšce a bylo to znát. Bylo tam citelně chladno, vytahovali jsme bundy a svetry.

    Dnes mě velmi oslovila přednáška o doprovázení, a protože přednáška se týkala spíše výchovy dětí, myšleno ty děti, které nás ještě poslechnou. Zeptala jsem se otce Tomáše, co by poradil nám, kteří máme už dospělé děti a máme pocit, že jsme zvorali na jejich výchově všechno, co jsme mohli. První jeho slovo bylo pokání, říkám například pěší pouť do Slavkovic, ano. Modlitby a pokání. A ta debata, která se potom rozvinula mě dost dojímala. Několikrát jsem zaslzela, hlavně když mluvil Danek o tom, že se Bůh může přetrhnout pro to, aby zachránil naše děti, jestliže mu je svěříme. A že za nás se třeba nikdo nemodlil a přece jsme víru našli, o co spíše ji najdou naše děti, když se za ně modlíme, nemůže být naše modlitba nevyslyšena. 

    Tady ta diskuse mi asi dala nejvíc z celé pouti, zřejmě proto, že se mého problému nejvíce dotýkala. Šla jsem si vyprosit obrácení dětí a ostatních členů rodiny a také abych našla svou cestu – své povolání, teď když moje role matky fyzicky skončila. Nové povolání, které pro mě Bůh připravil, abych už nikdy nešla proti Bohu, ale už vždycky jen s ním a po jeho cestě.

    Dnešní den jsme došli do Velké Losenice, aby nás následně místní farníci odvezli do Malé Losenice. Bydleli jsme na statku, kde chovali krávy. Měli na dvoře úplně bílou kočku, ještě nikdy jsem neviděla celou dokonale bílou kočku. Dostali jsme domácí sýr, byl výbornej. Mladí manželé nás vzali na procházku k jejich kapličce.  Domluvili se s místním mladým starostou, který měl ubytované jiné naše holky, a potkali jsme se tam všichni, pomodlili se a zaspívali si. Udělali

 pěknou tečku za dnešním dnem. Opět spíme v postelích, vypadá to, že tvrdé lože už je za náma. Možná je to tím, že se každým krokem blížíme k Moravě, no asi jsem malinko nacionalista, uznávám :) :)

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_den_sesty/

 

Pátek 25.července 

 

    Dnešní den byl velmi různorodý. Vyšli jsme z Losenic, překročili hranici z Čech na Moravu a blížili se ke Žďáru. Tam jsme si prohlídli baziliku, jejíž návštěvou jsme si vysloužili odpustek pro dnešní den. To mě velmi potěšilo, protože od mé loňské svatby jsem velký sběratel odpustků. Dokonce i Pavel mi říkal, že díky tomu, že já na internetu řešila odpustky, že ho to přivedlo k pravému pochopení, co to odpustky jsou. Máme všichni zábrany ze škol, kde nás učili, že odpustky jsou zlo. Máme na školách husitské osnovy. A mnohý katolík s tím má problém i v dospělosti. Díky tomu, že mi to Pavel řekl, mě napadlo, že by bylo dobré, udělat v našem farním časopisu článek nebo seriál na vysvětlení tohoto pojmu dospělým katolíkům.

Kostel jsme si prohlíželi s výkladem místního kněze.

     Po prohlídce Žďárské baziliky jsme se vydali na Zelenou Horu, což je poutní místo sv. Jana Nepomuckého. Dostali jsem se na prohlídku této zajímavé stavby. A potom nám dovezli oběd ze Slavkovic. Zde na Zelené Hoře byla poslední přestávka.

     Nalepila se na nás tady česká televize Brno. Krajně mi tam vadili. Pronásledovali nás až do Slavkovic. Jeli před náma v autě a natáčeli, natáčeli nás při vstupu do kostela, jak klečíme v kostele, naše výrazy tváří, měl kameru namířenou proti mě asi 15 cm od mého obličeje, to si nedokážete představit jak mě to vytočilo. Měla jsem s kameramanem menší konflikt. Snažila jsem se mu kameru sklopit, a on na to "Nešahejte mi na kameru" a já na něho "Tak mě netočte" a on "Nebudete tam", a já "Jděte pryč" . Uff to mi dalo práce vyhodit ho. Nakonec přece odešel. Naštěstí pochopil můj vztah k televizi a pak už se odemně držel dál. Úplně mi to zkazilo prožitek příchodu do slavkovického kostela. Jak se mám soustředit na to, že jsem přišla za Pánem, když nějaký šílenec natáčí moje beďáry. 

    Byli jsme ve Slavkovicích první, druzí přicházeli fulnečáci. Dorazila i naše paní Veronika. Vítala jsem se také s některými poutníky s kterými jsme se znali z minulé pouti.

    Poslední dorazili poutníci od Hodonína, kde šla Jana z Havířova, se kterou jsem před třemi lety tvořila skupinku. Nesla zrovna kříž. Tak teď jsme byli všichni pohromadě. Následovala křížová cesta žluťásků a korunka k božímu milosrdenství. A potom mše svatá pod patronátem sv. Jakuba, patrona všech poutníků. Symbol Compostely. Opět jsme dostali novokněžské požehnání od kněze, co šel z Hodonína. Kněží i řeholníků se tady ze všech proudů sešlo hodně.

    Večerní program byl dlouhý, naplánovali jsme si odjezd na ubikaci do Jam ve 22 hodin ovšem adorace ještě nezačala. Tak to stihneme snad příště. Spali jsme v Jámách rodině, kde měli hodně dětí. Byly malé, jaká škoda, že to jednou vyroste. 

https://martaann.rajce.idnes.cz/praha_-_slavkovice_-_den_sedmy/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Sobota 26.července den osmý

 

    Hřeb dnešního dne byl otec Lízna, velký poutník a vzor nás všech. Na jeho 9 tisíc kilometrů nikdo nemáme. Po mši jsme si mohli koupit jeho knihy. Byla jsem u něho první pro podpis. Vybrala jsem si knížku o cestě do Santiaga. Ptala jsem se ho, co by mi poradil, jestliže vážně uvažuji nad cestou do Santiaga a on na to, jestli jsem četla tuto knížku a já, že ne a on, že si to mám přečíst, že mě to nakopne. Přislo mi to úsměvné, jako v tom filmu Wall Street peníze nikdy nespí - jak přednášel  M.Dougles o ekonomické krizi studentům na vysoké a zakončil to slovy "Kupte si mou knihu" :)

    Ve věnování mi napsal, Martě ze srdce žehná na cestu domů do Božího království P. František Lízna

    Ano chci dojít domů. Do nebeského království. Za svým nebeským tatínkem. S celou svou rodinou ..... 

    Překvapilo mě, že si mě pamatoval otec Artur z minula.

    Našli jsme paní Veroniku i její bágly a pán z našeho dnešního ubytování nás dovezl na nádraží do Žďáru, kde jsme se potkali i s Janou z Havířova a koupili jsme si společnou jízdenku do Ostravy, jeli jsme tam přes Brno, ale vlak do kterého jsme nasedli se jen přečíslil a my nemuseli vůbec přesedat.

    To je příjemné překvapení !! :)

martaann.rajce.idnes.cz/praha_slavkovice_-_zaver_pouti_-_den_osmy/

 

Doslov

 

    V srpnu, po pouti, se mi stalo něco zvláštního, a mám pocit, že je to ovoce této mé pěší pouti. Začala jsem hledat význam třetích řádů, stejně tak jako jsem před časem hledala významy odpustků. A protože třetí řády mají františkáni a dominikáni a další, napadlo mě a co ti moji benediktíni na které všude narážím ?? Našla jsem pojem oblát, benediktinský oblát – oblátka. Úplně mě to uchvátilo, celý srpen jsem nemyslela na nic jiného. 

    Chtěla bych zjistit, co to všechno obnáší obětovat se Bohu jako benediktinská oblátka, jak se to dá spojit s manželstvím, s civilním životem? Napsala jsem do Emauz i na Břevnov a obojí mi odepsali, ať se ozvu sestřičkám benediktinkám na Bílé Hoře. V říjnu jsme si domluvili schůzku v Praze a uvidíme co bude dál.... začne se můj noviciát ? Je to ta nová cesta kterou pro mě Bůh připravil ? To nové povolání ? Příští rok má být ve znamení zasvěceného života. Je to výzva. A to bude pravděpodobně ten skrytý význam benediktinského řádu vůči mě. Nacházet v pokání spásu svou a své rodiny ....  Marta Ann