Kristus – naděje Evropy

STŘEDOEVROPSKÉ KATOLICKÉ DNY

2003/2004

Nezapomenutelné Mariazell

aneb hurá, dostaneme pláštěnky, pojedeme !

Poutnice Marie

    Přiblížil se onen očekávaný den. Vyvrcholení středoevropských katolických dnů v Mariazell. I v naší farnosti se našlo pár lidí, kteří přijali pozvání na tuto velkou pouť.

    Odjížděli jsme z nákelské farnosti v 11. večer, bylo nás pět. Byla tma, ještě nepršelo. V autobusu jsme se sešli většinou více či méně známí ze Zábřežska a Litovelska. Cesta probíhala dobře, na hranicích nebyly žádné problémy, jenom spát se v autobusu moc dobře nedá. Výhodu mají osoby nemšího vzrůstu. Už na první zastávce ještě v České republice pršelo, tu jsme někteří, kteří jsme počítali s tím, že dostaneme pláštěnky v autobuse jako vybavení poutníka, zjistili, že nemáme deštník. Doufali jsme, že se to nějak vyřeší a že bude dobře.

     Když jsme kolem 6. Hodiny ráno dojeli do Mariazell, pršelo stále krásně. Vystoupili jsme z autobusu, poučeni, že musíme ještě kilometr pěšky a potom teprve dostaneme pláštěnky. Vyrazili jsme vyznačeným směrem doufaje, že déšť třeba časem ustane.

    Na vytouženém místě, kde jsme doufali, že dostaneme balíčky s pláštěnkami, nastaly první mezinárodní komunikační problémy. Málo lidí z nás ovládalo němčinu a málokterý pořadatel mluvil česky. U kamiónu rozdávali balíčky s pláštěnkami poutníkům do určité doby, než se zasekli a rukama ukazujíc nás posílali na druhou stranu. My krátkozrací, nechápaje, proč nám nechtějí dát balíčky s pláštěnkou, jsme chodili pořád dokola v mokré trávě, pomalu se proměňujíc v bláto. Bylo nás dost a také jsme podle toho vypadali. Když jsme se několikrát bezúspěšně snažili domluvit  s vojáky, kteří pomáhali pořadatelům s organizací, rozhodla jsem se s malým zbytkem poutníků z našeho autobusu ( původně 5, nakonec 2) že se rozloučíme s nadějí získat pláštěnku a půjdeme na plochu letiště vyhledat si místo pro nadcházející oslavu.

    Místa bylo zatím všude dost. Dívali jsme se, jestli uvidíme někde nějakou známou tvář, ale všichni se rozprchli a nebyli k nalezení. Blo asi kolem 8.hodiny ranní, na tribuně byli na 3 obrazovkách vedle sebe  přenášené ranní chvály z baziliky. Potom začali konferenciéři docela brzo s programem. Když jsme si vybrali místo ve přední části, potkali jsme českého kněze a pár lidí, kteří nám řekli, že na úplně opačné straně, než kudy jsme přišli, jsou kamiony s balíčky a pláštěnkami a nejsou tam vůbec žádné problémy, takže si tam můžeme přijít a dostaneme všechno.     Kartonové sedačky už jsme získali po cestě, teď už nám chyběla jenom pláštěnka a rádio. Jídla jsme měli z domu dost. Stále pršelo. Teď už jsem měli i pláštěnku, takže na nás nefoukalo. Sice jsme už byli promoklí, ale alespoň jsme dalšímu promokání učinili přítrž.

     Za chvíli si k nám přisedlo pár lidí ze Slovenska, kteří se s námi nejprve chtěli domlouvat německy, ale potom jsme zjistili, že v mateřštině to bude jednodušší. Už jsme měli i rádio a mohli poslouchat, co zrovna říkají naši konferenciéři – moderátoři.  Vzkazovali lidem na severní straně, aby šli na jih(nebo obráceně, už si to přesně nepamatuji), že tam bez problémů dostanou vytoužené balíčky. Říkali jsme si, že když jim to řeknou jenom německy a oni německy neumí, tak tato slova nemohou spadnout do úrodné půdy. Duch svatý zatím ještě neprolomil jazykové bariéry ( pouť byla v novéně před Letnicemi).

    Pomalu začalo představování jednotlivých zemí na hlavní tribuně doprovázeno svědectvím ze života a modlitbou. Při představování naší České republiky jsem na chvíli, asi na 2 až 3 vteřiny, zahlédla za mraky prosvitovat sluníčko, ale byly to opravdu asi jen okamžiky. Jinak po celou dobu vytrvale, chvíli méně, chvíli více, pršelo.

    Z baziliky vyšel průvod s celskou Madonou a blížil se k tribuně. Netrvalo dlouho a začala slavnostní mše svatá přenášená rádiem i televizí, tuto jste také mohli sledovat. Snad stojí za to zopakovat si sedm hlavních bodů ( proseb), které jako program pro nás, středoevropské katolíky, shrnuli naši biskupové.

1.      Ukázat lidem Krista

2.      Učit se modlit a vyučovat modlitbě – tuto prosbu četl náš arcibiskup Jan Graubner

3.      Rozvíjet a prohlubovat znalosti týkající se víry

4.      Vydávat svědectví

5.      Zachovat sváteční charakter neděle

6.      Chránit a rozvíjet život – což se mi zdá být v naší republice velmi nepopulární téma i mezi křesťany

7.      Podporovat solidaritu v Evropě a na celém světě

    Po zakončení slavnostní mše svaté, začalo se prostranství plné lidstva přesouvat směrem k autobusům. Někteří ještě zašli na teplou polévku, ale široká masa promoklých a prochladlých poutníků už se těšila na lepší úkryt, než skýtala mariazellská louka. Vycházeli jsme asi kolem 2.hodiny odpolední, plní elánu a naděje, v důvěře, že autobusy jsou 3 km od jezera, kde jsme ráno vystoupili v domnění, že do půl čtvrté, kdy jsme měli sraz u autobusu, to musíme stihnout, netušíce, co nás ještě v závěrečné etapě pouti čeká.

        Odcházeli jsme i přesto, že nás naši rakouští hostitelé zvali na teplou polévku. My už jsme se viděi v teple, v suchu, v autobusu. K východu se nahrnula velká masa lidí, která postupovala kupředu jen velmi pomalu. Bláto na louce čvachtalo čím dál více. Tu jsme zahlédli, že někteří odvážní poutníci si krátí cestu přes jakésy ostnaté dráty kousek od železnice. Rozhodli jsme se je následovat. Navzájem s těmito Rakušany jsme si podrželi tyto dráty, abychom mohli přelézt. Cítila jsem se jako bych právě byla na útěku z koncentráku, a sotva jsme se dostali na druhou stranu, už tu byli pořadatelé a ty poutníky, kteří se také rozhodli, že půjdou stejným směrem jako my, už hnali zpátky do fronty, nám to ještě prošlo. Netrvalo dlouho a po železnici jel vlak, ještě že tam ti pořadatelé včas přiběhli.

    Za nějakou dobu jsme došli k jezeru, kde nás ráno vysadili a už jsme se těšili, že teď už nám zbývají jenom 3 kilometry. Když jsme podle plánku a značky našeho autobusu zjistili, že náš autobus bude asi nejdál, ještě jsme netušili kolik to bude celkem dělat kilometrů. Zpočátku jsme měli strach, aby nám autobus neujel, protože jsme za chvíli poznali, že do 15:30 hod to nestihneme, ale tento strach se ukázal zbytečným.

    Když jsme konečně našli naši zelenou značku, zelený obdélník ( první volavka, měli jsme zelený trojúhelník) zjistili jsme podle čísla, kterým začínala řada autobusů, že náš autobus hned tak blízko nebude. První autobusy se zeleným trojúhelníkem začínaly číslem 4200 a náš autobus měl číslo, které si budu dlouho pamatovat, číslo 3010. Matematicky jsme si spočítali, podle délky autobusu a podle čísla, že trasa, která nás čeká, bude asi stejná jako od nás do Olomouce. ( což je asi dvacet kilometrů)

    Nevěřili jsme, že to myslí vážně, v tu dobu jsme ještě doufali, že tam třeba bude nějaká mezera, že po nás nemůžou chtít, abychom šli pěšky vzdálenost cca 1000 autobusů v řadě za sebou. Šli jsme s očima upřenýma na autobusy a dychtivě očekávající naše číslo 3010. Po několik kilometrech už začalo bolet za krkem, přesto naděje umírá poslední.

    Jako na mariazellské louce byla zima, tak na této závěrečné cestě jsme se zase zahřáli. Po cestě jsme dojídali zbytky jídla v batohu, aby byl lehčí. Potkali jsme další 2 poutníky z našeho roztroušeného autobusu. Navzájem jsme se povzbuzovali, že jdeme správně a k autobusu určitě dojdeme. Tito dva poutníci také nesli batoh jednomu z našich nejstarších poutníků (82 let), který šel trochu napřed a když za jednou vesnicí byla autobusová mezera a nebylo vidět žádný autobus, opět se vracel vítaje nás slovy: „ Tož, kde je ten autobus? „. Nehtěl nám věřit, že jdeme dobře a že musíme pokračovat dále stejným směrem.

    Když bylo půl paté moje spolupoutnice zajásala „Náš autobus tady opravdu stojí!“ a opravdu, bylo to naše číslo, došli jsme do cíle. Byli jsme mezi prvními deseti, kdo k autobusu došli. Někteří z nás by byli tak rozejití, že by náš autobus přešli. A tak jsme toho nejstaršího pána, co měl 82 roků dohonit, aby náhodou nedošel pěšky až domů.

    Potom jsme už čekali až dojdou všichni naši poutníci, byli s námi i 83letí odvážní lidé. Někteří tuto závěrečnou etapu nazvali výstižně „pochodem smrti“. Nikdo naštěstí neumřel nebo aspoň doufám. Do 8.hodin večer jsme ještě čekali na některé paní, které ze zdravotních důvodů radši odpočívali v autobusech po cestě s tím, že j potom řidiči vysadí u našeho autobusu. Po osmé hodině večerní jsme už tedy byli všichni poutníci a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu domů. Celou tuto pouť provázel vytrvalý déšť.    Domů jsme dojeli ve ¾ na 3 ráno. U nás byla jasná obloha plná hvězd a sucho.

    Jedna poutnice z naší farnosti, která jela s jiným autobusem, k tomu všemu na vysvětlenou shrnula, co jim říkal jejich duchovní průvodce: „Proč se divíme, stěžujeme si a jsme smutní, že prší ? Déšť znamená Boží požehnání, a to, že jsme promokli, prochladli a šli kus cesy pěšky, přinesli větší či menší oběti, vysvětluje tak, že Panna Maria potřebuje mnoho obětí, aby mohla vyprosit velké milosti pro náš svět, a co má dělat, když někteří křesťané v naší době nesjou schopni se ani v pátek postit? Tak to teď odnesli všichni – staří, mladí,ženatí, svobodní, kněží, pořadatelé i vojáci.“

    Věřme, že žádná naše oběť není zbytečná a umějme je využít pro Boží království.

    Také ještě zopakuji závěrečnou prosbu našich biskupů z 8 zemí střední Evropy – Chorvatska, Rakouska, Maďarska, Polska, Česka, Slovinska, Slovenska a Bosny a Hercegoviny : „Pojďme dále po započaté cestě uprostřed celého lidstva. Pouť národů byla a je důležitým úsekem na této cestě“ .

    Někteří z nás už máme na této cestě trochu náskok, ale nikdo z nás neví, kolik kilometrů mu na jeho životní pouti ještě zbývá, než se setká s Ježíšem Kristem, naší nadějí a nadějí Evropy. On jde na této pouti s námi, ukazuje nám cestu a čeká na nás v cíli. Jeho i naše Matka Maria nám stále připomíná a povzbuzuje nás: „Udělejte všechno co Vám řekne“. Učme se naslouchat Jeho hlasu a sílu k překonání překážek a náročnosti cesty hedat u Něho.

    Závěrem pozdravuji všechny spolupoutníky a doufám, že je tato nepřízeň počasí a nepohodlí neodradí od dalších poutí a přinášení objetí, a že se ještě na nějaké pouti setkáme.

Bůh žehnej Evropě!

Marie

Poutnice Marta:

    Proč jsem se rozhodla jet na pouť do Mariazell ??

    Jednak se mi líbilo, že pojedu do Rakouska, nedávno ještě nedostupné země, ale můj duchovní důvod byl tento :

     Loni jsem byla vyprošovat osvobození od alkoholismu pro mého manžela na Sázavu ke sv. Prokopovi. Jenže nic se nedělo, žádné zlepšení, spíše naopak. Vzala jsem sebou i manžela, toho pijana. S tím, že dostane nějaké požehnání a že se v něm něco zlomí a on se změní. Řekla jsem si tehdy, že pokud ho to nezmění, pokud se to s tím jeho pitím nebude lepšit, že si vyprosím dovolení odejít od něho. Nebo jsem prostě doufala v nějaký zázrak nějakou změnu. Očekávala jsem jasnou odpověď, mám se teda rozvést? Nebo jak máme takhle dál žít ?? Očekávala jsem od Boha, nějakou jasnější odpověď. Tehdy jsem si řekla, že pokud se nic nezmění k lepšímu, tak to znamená, že mám od Jana odejít. Bude to znamení, že Bůh to mé rozhodnutí respektuje.

    Manželův problém byl v tom, že on na sobě žádný problém neviděl. To já jsem ta, co na nim pořád něco viděla. On si připadal v pohodě. Takovému člověku nelze pomoci.

    Na pouť jsme odjížděli za tmy. Měla jsem svůj první digitální foťák, který jsem si koupila za přesčasy. Byla to první akce na focení, jenže jsem nevěděla, že se do paměti digiťáku nevejde mnoho fotek, až po pouti jsem si jela koupit paměťovou kartu. Chybami se člověk učí.

    Přejížděli jsme hraniční přehod Haťě. Byly tam nádherné příšerky, v té tmě to tak super svítilo jako někde na pouti. No, my vlastně jeli na pouť, no ne?? Už na hranicích začínalo pršet. Pršelo celou cestu po Rakousku. No, však nám slíbili pláštěnky zdarma, ne? To bude dobré.

    Vysadili nás u jezera, prý je to ještě kilometr do Mariazell, vzhledem k tomu, že docela slušně sypalo. No to je teda dobrý, to jako zmoknem ?? Došli jsme na tu louku, kde to mělo být. „Tak, kde jste s těma pláštěnkama??“. V nákladních automobilech z korby rozdávali balíčky, když jsme se přiblížili, volali na nás, ať jdem jinde, alespoň jsme to odtušili. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Proč nás posílají pryč, když je na kapotě pláštěnek ještě dost?? Stála jsem tam dlouho, pak jsme šli k další kapotě, k jinému autu, to stejné, zase na nás křičeli, ať jdeme pryč, byla jsem čím dál více mokrá. Stále dokola jsem se ptala, nechápajíce, ale proč, proč nám je nechtějí dát ?? Zase bylo na kapotě balíčků ještě stále dost, co se děje?? Proč nám je nechtějí dát? Co jsme jim udělali, že nás nechají před jejich zraky promokat?? Proč jsou tak zlí?? Jak můžou být křesťané tak zlí?? O co jim jde ?? Můj vztek se stupňoval. Nejdřív jsem měla vztek na pořadatele, potom už jsem měla vztek na všechny Rakušany a nakonec jsem měla vztek na všechnu německy mluvící populaci. Připoměla jsem si to slavné heslo: „Němci nám vždycky ubližovali !“

    Odpojili jsme se od ostatních poutníků, neměla jsem vůbec náladu na nějaký poutní program. Bylo mi do breku. Byla jsem nešťastná, zoufalá, byly mi odpírány základní potřeby člověka: Teplo a sucho. Můj žal a pláč se mísil se vztekem mířeným ke germánským kmenům, kteří nám činí komplikace už od dob praotce Čecha.

    Manžel, jako správná záporná postava, mi říkal tyto věci : „Tak tady to máš, to jsou ti Tví křesťani! Nevím, co na nich furt vidíš? Já doufám, že si z toho tady vezmeš ponaučení a pořádně si to příště rozmyslíš a přestaneš mezi ně chodit!“. Chtě nechtě jsem musela dát manželovi za pravdu. Chovali se k nám velmi macešsky.

    Takhle promoklá a zklamaná jsem potkala Peťu, mého bratra, byl tu s bohoslovcema. Jak on říkal s bohoušema. Vítal nás radostně, ale když viděl moji depresi, řekla jsem mu s pláčem na krajíčku: „Oni nám nechtějí dát pláštěnky.“ Načež brácha někam odskočil a balíčky nám podával. Říkám mu: „Teď už je to stejně zbytečný, je to všechno na nic, jsem durch a v botech mi čvachtá.“

    Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak mám hodného bratra. Vzal nás do bohosloveckého stanu. Půjčil mi suchý svetr, dal mi suché ponožky, a nechal mě zahřát v jeho spacáku. Naladili mi rádio a nechali mě mši svatou poslouchat z rádia v teple spacího pytle pod bohosloveckou celtou. Na chvíli jsem i usnula. Zápal plic byl zažehnán.

    Když jsme si pořádně odpočinuli, brácha se ptal jestli se chceme jít podívat na tu pouť. Razantně jsem to odmítla. Vyzval nás tedy, že nás vezme na procházku do městečka Mariazell. Ale měla jsem vodou a bahnem nasáklé botasky. Dala jsem si tedy na ponožky igelitové sáčky a v sáčcích se obula. Brácha má fakt super nápady. A tak jsme si všichni tři zašli na procházku až k bazilice.

    Bazilika se opravovala, okolo lešení, nedalo se jít dovnitř, byla zavřená. Napadlo mě, tak oni ví, že se tady chystá taková sláva a nejsou schopni dát si dopořádku baziliku, aby se turisté poutníci mohli podívat dovnitř. Koupili jsme si něco na zahřátí.  Akce na rozbahněné louce stále trvala. Mě to ale už nebavilo. Rozloučili jsme se s Peťou, poděkovala jsem mu za to všechno, co pro mě udělal. A byla jsem moc vděčná za ten dar suchých ponožek v igelitu, za suchý svetr a za to, že vůbec tak moc hodného bratra já osobně mám.

    Dohodli jsme se s manželem, že půjdeme zpátky k autobusu, byl sice ještě čas, teprve 12 hodin, ale řekli jsme si, že tam na ostatní počkáme. Dole u jezera byl stánek. Manžel si koupil kávu. Byla jsem ráda, že to není pivo. Malinko jsem doufala, že to je znamení.

    Šli jsme dál. Na informacích dole u jezera jsem se svou slabou angličtinou zeptala pořadatelky, jak daleko je náš autobus. A ona na to "Twenty." A já zděšeně : "Twenty???"" A ona ukázala rukou, plus mínus. No to mě podrž! To myslí vážně ?? Nebyla jsem tehdy zvyklá chodit po horách jako třeba dnes. Přišla mi to úplně vražedná vzdálenost. No to si snad dělají srandu, ne? To přece nemůžou myslet vážně ?? No to je vrchol! Co budeme dělat?? Ještě štěstí, že jsme vyšli takhle včas. Snad ten čas o půl čtvrté stihneme.

    Bylo po poledni a my se vydali cestou necestou hledat náš autobus. Bylo velmi nepříjemné jít několik kilometrů a stále otáčet hlavu za každým autobusem nebude-li tam naše značka 3010. Za chvíli člověka bolelo za krkem.

     Můj vztek po cestě vyprchal. Mám moc ráda krásnou přírodu, a ta mariazellská mě dostala. Začala jsem se kochat. Začala jsem říkat manželovi věty jako: „Je dobře, že jsme jeli, protože jinak bych neviděla, tak krásné scenérie a hory. Takové hory jsem ještě nikdy neviděla. Za tu přírodu ta cesta stála.“

    Zjistila jsem, že můj první digiťák má jen omezenou paměťovou kapacitu fotek. Přemýšlela jsem, jak to příště napravit. A manžel mi řekl, že si musím koupit paměťovou kartu. Což jsem si dala za svůj další cíl. Protože takhle mi uniklo spousty krásných záběrů, které jsem 

musela korigovat, kvůli omezené kapacitě mého digiťáku. Chybami se člověk učí.

    Byly to vysoké hory, vrcholky zasněžené. Nádherné chaloupky v kopcích, louky, pasoucí se krávy, lesy, no prostě nádhera. Ale náš autobus nikde. Šli jsem opravdu dlouho. Občas bylo nepříjemné, když řada autobusů skončila, většinou přes nějakou vesnici. Člověk znejistil, jestli jde dobře. A byla to šílená představa, vracet se kus cesty zpátky.  Až konečně přece začaly se blížit čísla podobná našemu autobusu. A byl tam i ten náš. Došli jsme v přesně smuvený čas. V 16:30 a byli jsme tam jako jedni z prvních. Všichni ostatní nikde, což bylo pochopitelné, jestliže tam byli až do závěru akce. Říkala jsem si, že jim to bude trvat minimálně dvě hodiny než všichni dojdou. A tak jsme odpočívali a ostatní se pomalu trousili za námi.

    Nedlouho po nás, asi za hodinku, došel i otec Jiří. Ptali se ho : „Co na to říkáte otče ??“

    A otec Jiří, řekl velmi zajímavou větu, která dávala znát, že s protigermánskými myšlenkami bojoval mnohý z nás : „Prosím, dnes se mě na toto neptejte, zeptejte se mě až zítra.“ Což u nás, již odpočinuvších vyvolalo smích.

    Autobus se postupně plnil. Poslední lidi se rozváželi džípama. Někteří jezdili autobusy do kterých nastoupili a nechali se svést až k tomu našemu. Nezáviděla jsem našemu knězi, který stopoval autobus za autobusem a zjišťoval, co se děje s našimi poutníky, kteří ještě nedorazili. Cítil za ně odpovědnost. Líbilo se mi jak kdosy nazval tento závěrečný pochod pochodem smrti. Přišlo mi to velmi výstižné.

    Odjížděli jsme v plném počtu po osmé hodině večerní z místa nedaleko vesničky Neuhaus, kde náš autobus stál.

Co mi tato pouť dala ??

    Od té doby často zakončuji svoje modlitby zvoláním: „S láskou, s důvěrou, svěřujeme se ti Kriste!“, což bylo heslo této pouti.

    Manželovo pití se jen a jen horšilo. Začal si půjčovat peníze, aby měl na chlast. Naše manželství spělo do závěrečné etapy. Pořád jsem se ještě Pána ptala mám nebo nemám se rozvést? Ale od této pouti jsem měla pocit, že slyším : „Ano, rozvést.“

    A co se týká těch pláštěnek?? I dnes po deseti letech, když tuto mou vzpomínku na pouť v Mariazell zapisuji, pořád ještě by mě zajímalo: „Proč nám vlastně ti Rakušané odmítali vydat pláštěnky, přestože viděli, že mokneme a přestože jich měli na kapotě ještě dost?? Co je k tomu vedlo ??? Dostali jste někdo, kdo jste tuto deštivou pouť zažili, nějaké rozumné vysvětlení ???“

Marta

martaann.rajce.idnes.cz/Mariazell

https://martaann.galerie.cz/3440570-2004-mariazell-22-5