Vídeň

příjezd 11.9.2014

Naskytla se příležitost strávit pár dní ve Vídni.

    Jenže jsme chytli příšerné počasí pršelo a pršelo. Jeli jsme s jedním přestupem do Meidlingu. Přijeli jsme tam, hledala jsem, kde se dají koupit lístky na tramvaj, která by nás zavezla na Karlsplatz. Z Meidlingu tam jede přímo. Zbyněk říká: "Motáme se tady jako blbci." Říkám mu: "Jací blbci, mapuju situaci!" Když jsem místo na prodej lístků našla, Zbyněk se mezitím rozmyslel, že půjdeme pěšky. A protože to je z Meidlingu na Karlsplatz ještě dobrých šest kilometrů, pěkně jsme se prošli. Myslela jsem si, že mám nepromokavou bundu, jenže prací prášek speciální na softshell totálně zklamal, odpříště si kupuju zásadně sprej s tím mám lepší zkušenosti. Zbyněk z euforie, že se procházíme po Vídni mi povídá : "Připadáš si jako Vídeňačka?"  Zavrčela jsem: "Né, připadám si jako zmoklá slepice."

Pan sekretář nám otevřel, a vysvětlil vše potřebné. Je fajn, že umí česky :)

Sušili jsme se. 

    Náš ubytovatel, vy kdo mě znáte, víte kdo, nám nabídnul zajímavou možnost, navštívit tři koncerty v Karlskirche. Sice jsme jeli do Vídně s turistickým  plánem. Ale ten déšť nám to hatil. Tak jsme velmi rádi tuto nabídku přijali. 

    Zkoušeli jsme se trochu projít. Našli jsme za rohem malý Spar na nákupy. Ale jinak se nedalo opustit náš vídeňský byt. Bylo to k vzteku, ještě před pár dny bylo tak krásně! 

     A už byl večer a my se vydali na první koncert, který byl velmi pestrý a zajímavý, v tom baroktním prostředí úplná pohádka. Natočila jsem se ke Zbyňkovi a říkám mu : "Teď teprve si připadám jako Vídeňačka!"

program : orgel,trompete & pauke

den druhý 12.9.2014

    Chvílemi pršelo, chvílemi nepršelo. Rozhodla jsem, že půjdeme na zámek, tam je přece jedno, že prší. Nechali jsme si vysvětlit, jak se jezdí metrem a šli to vyzkoušet. Cena jedné jízdenky pro jednoho je 2,20 Euro. Na jízdenkomatu je malá česká vlajka a tu když zmáčknete, jízdenkomat s Vámi mluví česky. Super! Sedli jsme do správného vlaku a vystoupili u Schonbrunnu. Naučili jsme se jezdit vídeňským metrem. 

    Odpoledne se malinko vyčasilo, tak jsme se vydali na věž Stefansdomu. Vstupné na jižní věž podražilo na 4 éčka, ale výhled byl super, škoda, že se nedá vylézt až úplně nahoru. Dostali jsme se do výšky 67 metrů, miluju gotické stavby. Je to nádherné, nikam jsme nespěchali, tak jsem si interiér náležitě s foťákem užívala. 

    Pak jsme se vydali hledat kostel, kde by měly být sloužené mše v češtině. Patří řádu Redemptoristů​ a schází se tady skupinka čechů, kteří jsou velmi vstřícní a ochotní vás přibrat do party :) Jak jsem byla poučena, svatý Klemens Maria Hofbauer se vlastně původně jmenoval Dvořák. Jeho maminka byla němka, tatínek čech. Je to patron města Vídně a pochází ze Znojemska, kde se pořádají poutě do jeho rodiště, jeho ostatky jsou tady v tomto vídeňském kostele. Procházeli jsme i kolem českého centra, kde se dá také domluvit česky. Vídeň je samý čech, je to znát, že tu chodili naši lidi za prací.

    Zpátky jsme procházli kolem známé kavárny centrum, kostela sv. Michala, Hofburku,kde sídlí prezident, až jsme se dostali do kostela sv. Augustýna. Ten je z venku velmi nenápadný, ale je moc  krásný a také se tam večer pořádají koncerty.

    Když jsme se dost vynadívali pokračovali jsme v cestě zpátky kolem Albertiny,

 Opery a Technické university.

 Večer nás čekal další koncert - čtvero ročních období - Vivaldi, moc pěkné. 

Malá procházka noční Vídní byla moc krásná, nemohla jsem se nočního osvětlení dokochat..

Hlavou nám vrtal příběh Mozarta, Zbyněk přemýšlel nad tím, kde vlastně ten Wolfi zemřel, když se tolik po Vídni pohyboval a na internetu našel informaci, že má hrob právě ve Vídni. Tak to byla výzva a plán na další den, najít hrob Mozarta.

den třetí 13.9.2014

     Vydali jsme se kolem Schwarzenbergova paláce, k Belvederu, kde jsme si prohlédli zahrady dolní i horní. Myslela jsem si, že zajdeme i do zahrad Schwarzenbergova paláce, ale nedalo se tam vejít. Koukli jsme tam jen přes mříž. Bylo pořád pod mrakem, ale už nepršelo. 

Neděle 14.9.

    To co se mi stalo přede mši a po mši pro mě byl úžasný zážitek s krajany. Hned na začátku se mě jeden pan pozdravil česky, tím si ověřil moji národnost. Podával mi český kancionál a zeptal se jestli jsem tu poprvé. A já říkám, že jsem tu na dovolené a že jsem zjistila, že jsou tady mše sv. v češtině tak jsem se přišla podívat. On mi řekl, že je to chvályhodné a dorozdával zpěvníky, potom se ke mě vrátil a říká, že se tady po mši schází místní spolek čechů, že jestli chci, a mám čas, ať se stavím na kafe. Byla jsem z toho velmi nadšená. Přemýšlela jsem jestli to Zbyněk stihne, jestli se ke krajanům dostaneme. Bylo to velmi lákavé pozvání. 

    Po mši jsem vyběhla najít Zbyňka, ještě tam nebyl, chvíli jsem čekala, až jsem se bála, že mi krajané utečou, ale nakonec přece dorazil, tak jsme šli za panem Standou a řekla jsem mu, že bychom rádi využili pozvání na kafe. Zavedli nás do jejich sídla, přišlo mi to jako nějaký underground, už chybělo jen aby se objevil Havel. A nebylo to jen kafe, jeden pán vdával vnučku. Dostali jsme také svatební sladkosti . Novomanželé jeli na svatební cestu na Azory. Slověny seděly zvlášť, měli tam separaci na čechy a slovensko. Jeden kluk v našem věku emigroval v 88 roku, říkám mu: To už málem nestálo za to :). Druhý právník bez prace studoval počítače, jedna holka na praxi, hledala jak se nejlíp naučit německy. Pan Standa pracuje v tiskárně, měli tu i české výtisky novin . Na zdi jim visel zakladatel jejich združení křížovník a také biskup Vídně. Ten nejstarší pán měl otci Martinovi za zlé, že se za nimi ještě nebyl podívat. Vzhledem k zásluhám jejich zakladatele a že to byl také křížovník.

 

 

    

    Pak jsme se vydali z konečné metra U4 na Kalenberg, vinohrady okolo Vídně. Okrajové části Vídně vypadají na první pohled jako jihomoravské. Samé vinohrady.

 

    Tohle je také zajímavé, zaplatíte a vezmete si noviny, to by v Čechách asi moc neobstálo, bohužel. Kalenberg na dohled, počasí příšerné, vypadalo, že se každou chvíli rozprší, chvílemi kapalo. Objevovali jsme všude dost soch s naším Jeníkem Nepomuckým, i tady byl. Byla jsem docela unavená a to jsme chtěli teprve ujít ze pár kilometrů, tak nevím. 

Výstup na Kalenberk mi dal docela zabrat, přestože jsem vystoupala už na mnohem vyšší kopce. Mezi vinohrady jsme dokonce sešli z cesty. Ale pak jsme se napojili na jakousy cestu, prošli kolem přírodní hospudky. Chtěla jsem si tam odpočinout, ale Zbyněk nechtěl. Vypadalo to totiž, že začne pršet. A tak byl spíše nejvyšší čas dojít na Kalenberk. Nakonec jsme se tam vyškrábali. Jeden hlídač polského kostela mi dával jasně najevo, že se mu nelíbí, že si jejich kostel fotím. No tak jsem moc neprovokovala a šli jsem se podívat dá-li se tu sehnat něco  k jídlu. Nakonec jsme si dali jakýsy guláš v jednom ze stánků, Zbyněk se s nima domluvil

 se svojí slaboučkou němčinou. Myslím si, že zná o pár slovíček více než já. 

Byl dobrý hutný, posílili jsme se jím. Když jsme odevzdávali misky, říkám jim česky Děkuji a číšník mi polsky odpovídá Proše. No tak to mě pobavilo. Měla jsem to předpokládat, že na Kalenberku kde zvítězilo křesťanské vojsko nad muslimy jen díky polským vojákům a jejich významnému králi a vojevůdci Sobieskému, kde dostali jako dar od Vídeňanů kostel, bude také polský stánek s polským gulášem :)

Konečně jsme našli značku vídeňského vandrwegu, ale měli jsme toho už za ten den dost. Vydali jsme se po 

značce kolem pěkné věžičky Warte Stephanie, ale byla bohužel  zavřená, nechápeme proč. Podle cedule by měla být přístupná. Došli jsme až k vysílači Kalenberk. Pro Zbyňka to bylo velmi citové místo. Za komunistů odsud chytal rádio s novými písničkami a Kalenberk ve Vídni mu vždycky připadal jako nedostupné místo kdesy v zakázané zemi a najednou stojíme pod ním. Přímo pod vysílačem.

 

 

    Naše únava, teda hlavně moje, byla velká. A tak jsme se nakonec rozhodli k sestupu přes Leopoldsberg a dobře jsme udělali. Procházeli jsme moc pěknou krajinkou, kamennými zakoutíčky a úžasným výhledem na Dunaj a celou Vídeň. 

 

 

Stejně to musela být dřina jako blázen, vytlačit děla na Turky až na Kalenberg, obzvláště z této strany od Dunaje je kopec velmi prudký.

Naštěs​tí se to vyplatilo, bitva dopadla v náš prospěch a my se mohli v klidu vyvíjet dál bez muslimských pravidel.

Vyhlídky na Dunaj z Leopoldbergu byly nádherné.

a následovala další procházka kolem Dunaje, zpátky k místu kde jsme původně vystoupili z metra.

Dům pro dělníky, nakonec neměl takový úspěch jak jeho stavitelé očekávali, hned za ním je dneska stanice metra U4

 

 

 

poslední den

 jsme stihli už jen kostel  svaté Elizabety - životopis (ještě doplním)

 zase gotika, ta se neomrzí :)

a ovládaje metra se tentokrát na Meidling svezli, zpátky jsme jeli až do Bohumína přímo bez přesedání. To bylo super.

Přestože předpověď počasí zněla naprosto beznadějně až katastroficky, přesto jsme si Vídeň užili jak se patří !

 

 

 

všechny fotky najdete zde ...

https://martaann.rajce.idnes.cz/wien_2014/