Jak jsme se tam dostali ??

        Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych se já, taková Popelka mohla někdy dostat na Kanárské ostrovy. Nikdy jsem o tom ani nesnila. Přišlo mi to všechno jakésy vzálené a absurdní. V devatenácti jsem se vdala. Měla jsem brzy po sobě 4 děti, pak jsem si uvědomila, že je můj manžel alkoholik. Pak jsem spoustu let řešila, jak se z té šlamastiky dostat ven. Děti jednoho dne stejně dospějí a začnou si žít podle sebe. Dobře, že jsem žádný dům nepostavila, zůstala bych v něm dneska sama.

     Moje manželství bylo čím dál větší peklo, až mě manžel přece jen vyprovokoval k rozvodu, dál už jsem to nemohla snést, když začal dělat dluhy, jen pro to, aby se mohl dál opíjet. Mezitím jsem si v práci našla jiného a odstěhovali jsme se o 150 km dál. Ještě tři roky jsem platila za bývalého jeho dluhy, z kterých jsem já ani naše děti nic neměli. Neplatil alimenty, úplně zbytečně jsem se s ním soudila, naše zákony jsou postavené tak, že chrání agresora, aby nemusel svým dětem dávat nic. V tu dobu, kdy jsem platila za bývalého jeho dluhy a živila děti se svým novým partnerem, nebyli jsme na tom zrovna moc dobře s financemi. Ani jsme se nemohli pořádně někam podívat a tak jsme jednoho dne vzali děti a jeli do ostravské zoo.

     V zoo jsme potkali takový ten průzkum trhu. Jedna holčina se nás tam vyptávala na pár otázek a pak si na nás vzala kontakt, nebrala jsem to vůbec vážně. Jenže do týdne nám zavolali z cestovky Horizont Travel, prý na nezávazné povídání o dovolených.Tak jsme tam se Zbyňkem jeli, bydleli jsme spolu krátce a ještě jsme se tolik neznali. A tak se stalo, že jsme z této akce odcházeli s úvěrem na dovolenou, na které jsme ještě nebyli. To je ale pitomost! Jako bych těch plateb neměla už tak dost. Říkám Zbyňkovi, to jsi do mě nemohl kopnout, že si to nemůžeme dovolit ?? Zbyněk říká, když já ti chtěl udělat radost. Zlatíčko moje. 

    Ve smlouvě jsme podepsali, že když bychom to zrušili, už bychom platili penále, takže jsme k našim závazkům přidali tento. Děcka na střední a vycházející základku, no super situace. Byla to jakásy akce dovolená na zkoušku, jsou to hotely po celém světě, a my si mohli vybrat z 8 destinací. Nejblíž bylo Maďarsko u Balatonu. Tak jsme si říkali, že zajedeme tam a bude to vyřešené. Jenže ten rok jsem přišla o práci. Myslela jsem si, že než mi skončí podpora, že něco najdu, jenže to byl ten rok 2008, kdy nastala krize, a přesto, že jsem psala stovky emailů - žádné odpovědi mi nepřišly. Podařilo se mi protlačit na rekvalifikaci. Byl to kurz na 9 měsíců a díky němu jsem opět našla práci. Jenže další rok se v našem paneláku dělaly bytová jádra, byla to skvělá šance, jak se zbavit umakartu. Takže jsme dovolenou opět odložili. Jenže ten třetí rok už to podle smlouvy odložit nešlo, bud si dovolenou vybereme nebo to všechno, co už jsme zaplatili propadne nevyužito. Takže jsme se k této situaci museli postavit čelem. Jenže se vyskytl další zádrhel. Z původních 8 destinací zbyly už jen dvě: Finsko a Tenerife. 

    Tři starší děcka se mezitím osamostatnili. A tak jsme se nakonec rozhodli, že poletíme k moři bez děcek, na víc bysme stejně neměli. 

    Neumíme žádné řeči, nečekal nás tam žádný průvodce ani transport do hotelu, netušili jsme jak je tam draho, poprve v životě jsem letěla letadlem a hned na Kanárské Ostrovy. Odjížděli jsme na letiště do Prahy s pocitem, ať už je ten drahý špás za náma, ať už jsme zpátky doma. V tu dobu mého bývalého zavřeli za neplacení alimentů a já letěla na Kanáry, že by to byly ty Boží mlýny ???

Byl pátek 28.října 2011 

    Čekali jsme na Ruzyni, kde se co pět minut odlepovala letadla od země. Když jsem viděla ten jejich sklon, říkám Zbyňkovi : 

No to nemyslíš vážně, že do toho sednu? On mi na to říká: Nebuď takový posera! Prošli jsme celním koridorem bez problémů. Sedla jsem si do letadla vedle okna a psala poslední sms dětem ve znění : "Měla jsem Vás ráda, bděte !""

    Přišla sms od syna a jeho holky : "Obdivujeme tvou odvahu." První co se dělo, když jsme odjížděli na odlítací plochu bylo to, že nám letušky vysvětlovali jak se používají záchranné vesty a co dělat, když nám vyskočí dýchací maska ap. Velmi povzbudivé! Pak letadlo nabralo rychlost. Odlepení od země bylo jako nic, než se člověk naděje je ve vzduchu. Tak to bysme měli. 

    V letadle jsem měla hlad, nevěděla jsem jestli si můžu říct o pití navíc, a když se rozdávalo jídlo, byli jsme dost vzadu, trvalo to věčnost než přišli k nám. Pak nás pilot informoval, že poletíme turbulencema, ale že se nemáme bát, že jsou v těchto oblastech velmi časté. Turbulence vypadaly jako by jsme jeli autobusem přes oranisko na poli. Hodně to drnčelo, snažili jsme se nebát se. Sledovali jsme okraj kontinetů pod námi. Byla to krásná podívaná. Mraky byly pod námi. Bylo to jako bychom byli v nebi. Nad sedadly byly spuštěné monitorky, kde si člověk mohl sledovat jakou rychlostí letíme, jak jsme vysoko, nad jakým městem zrovna prolítáváme, kolik je venku teplota a tím jsme se docela zabavili. Když jsem se prošla po letadle na záchod, vzpoměla jsem si zrovna na ten film "Prosím připoutejte se."

     Letěli jsme až nad Agadir a tady jsme se stočili směrem na západ. Pak se pod náma objevily první Kanárské Ostrovy a my začali pomalu klesat. Zalíhalo nám v uších. Moře se lesklo, viděli jsme západ slunce nad mořem. Bylo to velmi krásné a romantické. A už jsme viděli Tenerifské pobřeží i domy pod námi, hory různých tvarů.

 Dosedli jsme a všichni pilotovi za šťastné přistání zatleskali. 

    Vystoupili jsme z letadla a hned nás ovanul teplý vánek. Zimní bunda šla dolu a do odletu jsme ji nepotřebovali. Počkali jsme si na zavazadla a já uvažovala nad tím, jak se budu se svou mizernou angličtinou domouvat. Cestovky mi tady nepomůžou, protože my jsme v projektu dovolená na zkoušku. No tak jsme tady a zkoušíme to. Před letištní budovou nás ovanulo velké horko. 

    Taxikář byl velmi ochotný, nerozuměli jsme si sice ani slovo, ale podíval se na voučru na náš hotel a věděl. Ještě svým kolegům říkal, že jede do Callao Salvaje, to jsem pochopila. Jeli jsme večerní krajinou vstříc neznámému . Kolem nás krajina s palmami, jsme na Kanárském Ostrovu, je to vůbec možné ? Docela jsme měli strach, kolik po nás bude taxikář chtít, u rádia měl taxometr tak jsme viděli jak eura naskakují a přemýšleli jsme kolik mu nechat díška. 

Nakonec se došplhala částka na 32euro, vysadil nás přímo před hotelem. 

Nyní mě čekal další jazykový kurz toho, co jsem se dosud naučila. Komunikace s recepčním. Už zdálky nás zdravil slovy : You speak english? Řekla jsem mu: "Very little." Jeho "uaah" mě rozesmálo, také se obával toho, jak se se mnou bude domlouvat.. Zvolil tedy velmi pomalou řeč v angličtině, podali jsme mu pasy občanky a pak jsem věděla, že bude chtít vratnou kauci a zálohu na vodu a elektřinu 22 euro, kterou nám má Horizont Travel po návratu proplatit. Takže jsem to postupně z jeho angličtiny odtušila a myslím si, že si oddechnul, že to takhle s náma dobře dopadlo. 

    Ukázal nám mapku hotelu a kde je restaurace a dal nám různé propagační materiály. Ukázal cestu k našemu apartmá. Takovýto hotelový komplex jsem dosud nikdy neviděla, to byla opravdu nádherná přenádherná zahrada, přesně jak název hotelu slibuje "Callao Garden".

https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1_-_prvni_patek

Byla sobota 29.října 2011 - callao salvaje

    Druhý den se mi zdálo, že je pořád tma. Bylo už 8 hodin a ještě nesvítalo, je tu hodinka časový posun, tak teď nevím, to je sedm ráno a tma jak v pytli ??

    Svítalo až před devátou a nebo to bylo před osmou ?? Navíc byl posun času z letního na zimní. Byla jsem z toho trošku zmatená.     Sluníčko nakonec přece vyšlo. Vydali jsme se na průzkum městečka Callao Salvaje. Chtěla jsem samozřejmě vidět moře, ale Zbyněk chtěl do obchůdků. Zajímalo ho kolik, to tady stojí. Tak jsme se vydali do ulic našeho malinkého městečka. Šli jsme pořád dolu až jsme přišli k upravené vyhlídce na moře, bylo to tam moc pěkné i lavečky tam byly, ale nedalo se sejít k moři. Pozorovali jsme vlny, když jsme se dost vynadívali, a obešli pár obchůdků i kvůli pečivu a tak. 

 Chtěla jsem najít nějaký sestup k moři, tak jsme se vydali od vyhlídky vpravo. Procházeli jsme kolem krásně upravených domů, kolem kterých se popínaly kvetoucí liány, okrasné keře, různé druhy palem a kaktusů. Už se zdálo, že se blížíme na konec té naší vesnice či městečka.

     Tady se silnice svažovala dolu a už bylo vidět, že se tady dá sejít až k moři, bylo to sice kamenité místo, byli tu osamocený člověk se psem, slezla jsem až k vodě a volala na Zbyňka ať mi udělalá fotku, jak stojím ve vodě. Netrvalo dlouho a přišla jedna větší vlna a já měla kalhoty mokré až po zadek. Bylo těch vln několik. Docela mě to polekalo, o kolik jsou velké vlny větší než ty menší. Měla jsem pocit, že v tomhle se přece nedá plavat. Říkám si s takhle mokrýma kalhotama přece nemůžu mezi lidi a tak jsme se vydali kousek dál, kde jsme viděli banánové plantáže, a doufala jsem, že mi to mezitím uschne. 

        Banány tady pěstují na políčkách obehnaných plachtou, asi kvůli chladným větrům, které tady vanou, nebo možná proti škůdcům, a tak jsme jedno takov

é políčko obcházeli, banány tu rostly v trsích velkých jako člověk. V jednom místě byl plot přerušený a tak jsem vlezla dovnitř a udělala pár obrázků, než se odněkud vyřítí hlídač. Nevyřítil.
    Nakonec kalhoty nevypadaly už tak mokré a tak jsme se vraceli zpět k hotelu. Našli jsme ho snadno, hned vedle našeho hotelu je takový moderní kostel, obří kříž na střeše z traverzy, nevím jestli je ruský, ale bylo to tam psané v azbuce a anglicky.
    Prošli jsme se i kousek po našem hotelu, když jsme šli ven odpoledne, vzali jsme to druhou stranou od vyhlídky doleva, došli jsme na vysoký břeh opět nešlo sejít k moři, viděli jsme do sousedního městečka Playa Paraiso, ale nechápali jsme jak se tam dostat, po cestičce z kamení jsme neměli odvahu, neměla jsem na to moc dobré boty, ale výhledy na moře byly i tady pěkné, viděli jsme bagry, které tu dělaly novou pláž, ale pracovníci nikde, no ona je vlastně sobota asi volný den. 

    Se Zbyňkem je to slabší, co se koupání týká, musela jsem ho moc přemlouvat, aby šel semnou k bazénu. Zaplavala jsem si, bylo to nádherné plavat ve vodě a mít nad hlavou palmu. Moc krásné prostředí. Obešli jsme náš hotel, chtěla jsem vidět všechny bazény, byl tam jeden u restaurace s názvem Fuerteventura, což je jeden z dalších ostrovů. Další dva byli vedle, zaplavala jsem si ve dvou u restaurace ten bazén jsem nestihla vyzkoušet. 

    Večer jsme buchli první vínko za euro bylo moc dobré, a koukali se na západ slunce za La Gomeru. Viděli jsme na sousední ostrov přímo z našeho apartmánu, je to jeden z menších ostrovů. Večer je tam vidět, jak se tam svítí, je to asi 25 km daleko od nás. Někdy je La Gomera v oparu a někdy je vidět moc pěkně. Po zdi tu lezou ještěrky strašně malinké. Neviděli jsme tu žádný hmyz. Říkáme si, že možná proto se tu žádné mouchy nezdržujou, protože je tady všude pořád průvan, od moře vane vítr. Není odsud vidět na Pico del Teide, tu nejvyšší horu nejen ostrova, ale celého Španělska.

https://martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1_-_sobota

Byla neděle 30.října 2011 - Adeje

    Další den jsem chtěla vyzkoušet místní autobusy, nechali jsme se svést do Adeje. Vůbec jsme nedokázali poznat, která je to zastávka, dvakrát jsme vyběhli, ale řidič nás zastavil, až nám dal pokyn, že už jsou Adeje. Tak jsme vystoupili, bylo to další městečko o něco větší než to naše, kousíček

 od zastávky byl kostel, ale nedalo se vejít dovnitř byl uzavřený. Soutěsku jsme našli rychle ale bylo vše pozavírané, byly tam řetězy. Neumím ani německy, anglicky, španěsky, tak jsme si nemohli přečíst, proč je tady zavřeno, jestli budou 

otevírat později nebo co se děje. Až po návratu z dovolené

 Zbyněk našel zprávu, že je pekelná soutěska zavřená z důvodu, že se tu loni jeden turista zřítil ze skal a zabil se. Restaurace, která tu byla nad skalním převisem, působila docela hrůzostrašně, kvůli závrati myslím, jinak to vypadalo na docela čistou a pěknou restauraci. 

    Nedaleko informačních tabulí byly pěkné agávy a kaktusy a pěkná vyhlídka na moře vdáli, pokoukali jsme se tady v okolí jestli se nedá někam jinam jít, ale byly tam všude řetězy se zákazem a my si netroufali tyto zákazy porušit v obavě bychom se někam nezřítili, neměli jsme ostatně ani mapu, tak jsem se vydali zpátky, dole u cesty byl moderní kostel, opět zavřený, podle obrázků byl zasvěcený svatému Jozefovi. 

    Říkali jsme si, že si nakoupíme v Lídlu, který jsme tu zahlídli. Ale nevědli jsme, že to je jen specialita česka, že jsou obchoďaky otevřené furt. Všude jine ctí neděli, kdy se nepracuje. Nakonec jsme na jednom parkovišti našli cukrárnu a pekárnu, jen malinkou, otevřena jen

pár hodin dopoledne. Tak jsme ještě stihli koupit jakésy pečivo. Na tom parkovišti bylo nádherné auto veterán ze 70 let, tipu Bud Spencera a Terence Hilla, miluju tyhlety autíčka.
    Pak jsme prošli pod mostem, kde byl docela provoz a počkali na bus, který nás odvezl opět do Callao Salvaje, po obědě jsme si udělali ještě krátkou večerní prohlídku našeho městečka. Nákup,a dali si další vínko. 

    Večer jsem si šla i se Zbyňkem zaplavat do dolnějšího bazénu, do bazénu pod naší terasou. To bylo poprvé, co se mnou vlezl do vody, poprve od té doby, co jsme spolu. Takže jsem si ověřila, že přece jen umí plavat, sice pomalu a opatrně, ale plave :) Obešli jsme hotel, moc nádherné, ten nápad postavit hotel jako zahradu se čtyřmi bazény jsem z toho opravdu velmi nadšená.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_nedele/

Bylo pondělí 31.října 2011 - Vilaflor

    a protože jsme si to už vyzkoušeli svést se autobusem, rozhodla jsem se, že si zajedeme do Vilafloru, nejvýše položené vesničky celoročně obyvatelné a to pro porovnání v celém Španělsku. 

    Nasedli jsme tedy brzy ráno na autobus a svezli se do Los Cristianos na nádraží, odkud jsem předpokládala, že bude odjíždět autobus do Vilafloru. Vilaflor znamená "viděl jsem květinu", takto poeticky pojmenovanou vesnici jsme prostě museli vidět, cestu tam prý za války stavěli vězni, dost jich u toho zemřelo pro nelidské podmínky.
    Ale zatím jsme byli v Los Cristianos, autobus jel až za hodinu a půl, tak jsme si ještě obešli kousek města, ale nedokázala jsem najít cestu k plážím, a taky jsem se bála, 

aby nám vilaflorský autobus neujel.

    Hory tady u Los Cristianos v tom ranním slunci vypadaly jako nakreslené, neuvěřitelně veliké. Prohlíželi jsme si město, silnice lemovaly aleje palem, našli jsem jakýsy kulturní dům s výstavou obrazů a co na tom bylo nejkrásnější, byl tam veřejný záchodek a zdarma :) 

    Zaujaly mě výklenky u vstupních dveří se zahrádkami ve zdi, jak nápadité, kde všude se dá nacpat zeleň. Bylo tu veřejné hřiště pro dospěláky s cvičícími stroji jako někde ve fitku. Kochala jsem se alejema různých palem a benjamínkama, které zde tvořily základ jednoho z parků. Mezi tím jsem objevila, že z tohoto autobusového stanoviště jezdí i autobusy na letiště, a to docela často, dopoledne dvakrát do hodiny, odpoledne jedenkrát. Pustili fontánu, která stříkala až do výšky

asi 5 metrů. Za chvíli už to jelo. Vyjeli jsme z Los Cristianos směrem nahoru, projížděli jsme úchvatnou krajinou s bizardními pohořími, nakonec řidič zavolal Vilaflor, protože viděl, že nevystupujeme, a tak jsme se honem sebrali a vystoupili.

    A byli jsme tam, říkám Zbyňkovi nejdříve musíme najít nějakou autobusovou zastávku a podíváme se, v kolik nám to jede zpátky, ať víme kolik máme času. Nejen, že jsme nenašli jizdní řád, nenašli jsme ani autobusovou zastávku ani žádný ukazatel stopbus ap. Prostě nic. Odkud tedy 

pojedem zpátky? Ptali jsme se sami sebe, pokusíme se najít jinou zastávku. A tak jsme šli, ale nikde nic. Zbyněk začal být nevozní a já si říkala, Bože přece si nezkazíme den takovou hloupostí. Říkám Zbyňkovi, když sem jezdí jen jeden autobus za den, možná dva, tak přece hned nepojede něco zpátky. Předpokládám, že zpátky nám to pojede až odpoledne. V duchu jsem poprosila Pannu Marii, ať se Zbyněk uklidní, ať se dostaneme zpátky do Los Cristianos a ať si dnešní den užijeme a snažila jsem se na tuto nepříjemnost moc nemyslet, že jsme ve Vilafloru vlastně uvězněni. Měla jsem silný pocit, že to dopadne dobře. A to jsem ani netušila, že jsou celé ostrovy zasvěcené Panně Marii, pravděpodobně proto prosby k ní, mají tady obzvlášť velkou sílu. Jsme tady doma u maminky Panny Marie. 

    Byly tu už vidět lesy s jehličnany, krásné zahrádky všude hlavně s bramborama, ale rosty jim z jakýchsy bílých

kamínků. 

    V dáli byl vidět kopec Sombrero, pod námi Vilaflor jak na dlani i s kostelíkem, který vypadal jako ten z těch z filmu O sedmi statečných, a najednou nás lákala cesta s dřevěným zábradlím. Zbyněk chtěl furt hledat zastávku, říkám mu pojďme nahoru tam bude dobrý výhled. Vesnička vypadala opravdu malebně, vylezli jsme k malému kostelíčku či kapličce a odtud byl nádherný výhled až k moři. Byla vidět ta hora u letiště, má specifický tvar a trčí z moře, takže dole pod námi muselo být letiště. Šli jsme ještě výš, kde byl obchod se suvenýry a na konci restaurace, hodně pěkná. Našli jsme turistickou značku, ale bez mapy jsem se neodvažovala někam chodit. Nedokázala jsem žádnou podrobnější mapu najít a tu co jsme měli byla naprosto nedostatečná. Dnes vím, že 10 km bychom hravě zvládli. Rostly tu piniové borovice, jednu šišku jsem si vzala na památku.

     Mezitím se zatáhlo, už nebylo na Sombrero vidět. Docela dost se ochladilo, došli jsme na další konec Vilafloru tady jsme našli

 zastávku, ale na jiný spoj než kterým jsme přijeli. Byla tam nějaká studna i s nápisy a historickými fotkami, prý tu byl místní boj o vodu, pramen, ale to nám přeložil brácha až za tři roky. Vydali jsme se směrem k centru, byl to kostelíček sv. Petra. Na náměstíčku Vilafloru byly informace. Tam jsem se lámavou angličtinou dozvěděla v kolik nám jedou autobusy a odkud. Zbyněk tam se mnou nešel, nechal mě v tom samotnou, místo 

aby mi nahazoval slovíčka, zbaběle mě v tom nechal. Ale měla jsem velikou radost  z toho, že jsem se dokázala zeptat a zhruba jsem porozuměla odpovědi, že se prostě domluvím, povyrostlo mi sebevědomí, že přece jen cosy umím. 

    V zahrádkách rostly citrony, když se zatáhlo byla dost zima a já litovala, že jsem si sebou nevzala svetr, neuvědomila jsem si, že jsme tady 1500 m.n.m. což je výš než naše Lysá Hora. Rostou tu citrony, brambory i ořech jsme viděli, co si vzpomenete, a je to takhle nadmořsky vysoko. Z centra jsme se vrátili nahoru a šli ještě výše směrem na Pico, tam jsme si v lese udělali první společnou fotku na autospoušt. 

    Piniové lesy byly moc pěkné, na Teide je to odsud ještě 25 km. A tak jsme se pomalu začali vracet zpátky, tam kde nás ráno vysadil bus. Bylo, ale pořád dost času a tak jsme si opět zašli na tu vyhlídku s malou kapličkou, ale mraky byly pořád, takže ten výhled už nebyl tak dobrý jako hned zrána.
Pak jsme si sedli za benzinkou na beton a čekali na bu. Mezitím tu zastavilo auto, kluk s holkou, kteři tu tankovali,a ti nám nabídli svezení, byl to maďar a asi angličanka.

    Spolu mluvili anglicky, vyptávali se odkud jsme a kdy odlítáme. Ten kluk mi řekl, že byl i v Praze, oni že odlítají jíž pozítří a že jsou smutní, že se jim tu líbí, ale nedokázala jsem se nějak více bavit, přesto jsem byla ráda, že cosy jsem ze sebe vyloudila, a že jsem i dokázala pochopit něco málo, co nám říkali. Vyhodili nás v Los Crisitanos poblíž autobusového nádraží, a nic za to nechtěli. Angličanka razantně říkala no no no, no, tak jako Margaret v parlamentu. Tak jsme s velkym diky poděkovali a rozloučili se. O to se musela postarat Panna Maria, tehdy jsem ještě nevěděla, že jsou celé Kanáry zasvěcené Panně Marii a že jsme se tudíž pohybovali po jejím území. 

    Byla jsem moc ráda, že jsme dole v Los Cristianos, bylo tu o hodně víc teplo, bylo to znát. Nahoře ve Vilafloru jsem mrzla a tady byl přímo hic, zašli jsme si nakoupit do velkého hypermarketu DINO, co tu byl a jeli dom.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_pondeli/

Bylo úterý 1.listopadu 2011 - Los gigantes

    Při ubytování nám dal recepční různé reklamní mapky a informace. V jednom takovém letáků bylo 

napsáno, že právě v úterky odjíždí autobus od našeho hotelu do Perla Tenerife. Autobus byl zdarma, což je pro čecha impulz využít této služby. Co by vás napadlo, že by to mohlo být?? Perla Tenerife ? Mě napadlo, nevím proč, že by to mohla být nějaká pláž. Autobus měl jet zpět až do Los Gigantes.Tak jsem se vystrojila jako na pláž a přijel autobus, 

   a opravdu jsme jeli zdarma. Dokonce jsem si domluvila, že nás zpět dovezou do Playa de la Arena, do Los Gigantesu nechtěli. Používala jsem prakticky jen slovíčko back, ale oni mě pochopili. Jenže místo k moři jsme směřovali do vnitrozemí. 

    Dojeli jsme do Armeňime a tam byl luxuxní obchod na perly. 

Bylo to dost drahé, nakonec jsme nekoupili nic, ikdyž jsem si vyhlídla potom jeden levný prsten, nakonec si mě stejně nikdo nevšímal, až mě to mrzelo. Mohl to být zásnubní. Celá tahle dovolená byla jako zásnubní akce. Nakonec jsme jeli opět zdarma zpět a vysadili nás v Playa de la Arena. Moře bylo tak blízko. Na nějaké zkoumání bylo moc horko. Byli jsme rádi, když jsme našli kousek stínu.Teplota bylo 28 celsiusu. Zastávka byla přímo u pláže. Chtěli jsme

sice dojet do Los Gigantes, našli jsme tedy autobus, kterým se tam dá dojet, ale pláž byla velmi lákavá a já neodolala alespoň omočit nohy. 

    Slezli jsme tedy na arénskou pláž, bylo to tam krásné. Písek černý, dokonce nám jeden pán nabídnul, že nás spolu vyfotí, tak máme fotku s pozadím ostrova La Gomery, na který byl nádherný výhled. Po chvíli jsme se tedy svezli do Los Gigantesu na konečnou a prošli si město podél moře. Našli přístav, tam si to celé obešli 

a našli tam i loď s názvem Marta a s cedulkou Se Vende, což znamená na prodej. Ale nemohli jsme se rozhodnout :)

 V dáli napravo byl odsud vidět i ostrov La Palma, a La Gomera byla tak blízko.

    Zlákala nás v tom horku hospůdka, dali jsme si pivo a dostali jsme k tomu brambůrky se zvláštní příchutí jako s citronovou, bylo to moc příjemné, posedět a zchladit se. Obešli jsme kus Los Gigantesu, procházeli jsme mezi vilkama, kde byly různé okrasné rostliny, vypadalo to tam jako v ráji.

      Měla jsem představu, že prozkoumáme ještě Puerto Santiago, ale v tom hicu jsme to vzdali. Viděli jsme obří útesy, které jsou druhé největší v celém atlantiku, ale nevěděli jsme, že díky jejich velikosti, se zde v těchto místech tvoří jakésy mikroklima a je zde vždy o nějaký stupeň více tepla než všude jinde na ostrově. Prošli jsme městečkem, kde byly nádherné kvetoucí živé ploty, předzahrádky a pak

jsme došli na autobusové nádraží odkud jsme jeli domů. Jeli jsme podél moře, už se stmívalo, moře se lesklo.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_utery/

středa 2.listopadu 2011

    Zbyňka začínalo štvát, že furt někam chodíme a tak jsem na dnešní den naplánovala odpočinek. Obešli jsme náš pozoruhodný hotel, byla jsem si zaplavat skoro ve všech bazénech.

     Zbyněk byl v pokoji a nechtěl jít ven, tak jsem si lehla pod okny k bazénu a opalovala se, četla jsem si knížku - papírovou. Byli tam u bazénu nějací dva starší manželé a ti si četli z tabletu nebo elektronické knížky. 

    Občas jsem obeplavala náš bazének pod okny s palmou. Byl moc pěkný. V areálu našeho hotelu byla restaurace, prádelna, nějaké info, v recepci měli wifi, obchůdek s pekárnou byl bohužel zavřený celou dobu, co jsme tam byli. 

    Zastihli jsme i uklizečku, která nám na rozloučenou řekla adios. Všimli jsme si, že nám tam chodí uklízet, ale nikdy jsem nikoho neviděli, dokonce jednou za sebou nezamkli.
    Večer jsem byla z toho nic nedělání tak vynervovaná, že se nic neděje, že se mnou musel jít Zbyněk na večerní procházku do sousedního Playa Paraiso, už se šeřilo, pouliční lampy svítily, z hospod se ozývala hudba. Nevěděla jsem, že máme v sousedství tak pěkné městečko. Našli jsme zkratku, jak se tam dostat, zpět jsme šli už za tmy, ale byla jsem rozhodnutá, že zítra se sem musíme znovu podívat.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_streda/

čtvrtek 3.listopadu 2011 - Playa Paraiso

    Po objevení zkratky do Playa Paraiso - což znamená rajská pláž, jsme šli prozkoumat toto naše sousední městečko. Zjistili jsme, že se dělají nyní velké obří až gigantické vlny, z tv jsme odtušili, že u ostrova El Hierro vybuchla pod zemí sopka a moře rozbouřila. Viděli jsme, že atlantik není žádné hloupé moře, že je to živel.

www.youtube.com/watch?v=H0M9rKuz878&list=UU7v3rSabSOYuSeSXIThTigg

     Tento den byla nádherná viditenost nad obzorem. Nalevo od Gomery jsme viděli v dáli dalsi ostrov El Hierro. Všimli jsme si, že se tu pohybuje spousta seniorů. Přišli jsme na to, že je Španělsko pro seniory ze západních zemí ráj. Uvažovali jsme nad tím, že jezdit nebo přestěhovat se na stáří na Kanáry je rozhodně lepší varianta než doma krmit 10-20 slepic a nějaké králíky. Mít starost o čerstvou trávu pro dobytek, kydat hnůj. No nevím, někomu to možná imponuje. Já si toho užila, když jsem byla na mateřské.

 Přemýšlela jsem nad tímto: Během této Tenerifské dovolené a právě uběhlých roků, kdy mě 3 ze 4 dospívajích děcek opustili a nemají zájem sdílet se mnou společný život, nepřijedou za mnou ani o vánocích, nepopřejí mi k narozeninám. Reagují jen tak, dej peníze a my přijedem, možná. Pozastavila jsem se nad tím, že bych se asi neměla trápit tím, co nezměním, že moje děti dospěly a vůbec mě k životu nepotřebují. 

    Měla bych začít žít své sobecké období a žít si konečně podle sebe. Celý život jsem se věnovala jen jim, ani jsem si nikdy nic pořádného nekoupila, všechny své peníze jsem vrážela do nich a žádný vděk. Dovolená na Tenerife mi otevřela oči. Není nutné se trápit kvůli vlastním dětem, které se mnou v životě již nepočítají. 

    Je to moc dobře, že jsem si našla Zbyňka a že i jeho baví cestovat a objevovat nové světy. Oba dva nás v dětském věku bavil zeměpis. Ale s našimi rodiči jsme toho moc nenacestovali, Zbyněk byl alespoň v Bulharsku a jezdili na Velké Dářko. S našima to, co se cestování týká, stálo za houbeles. Zbyněk říkal, že ten život před tím než mě poznal nebyl žádný život jen živoření a ten můj nebyl o nic lepší, tak doufám, že od teď náš život budeme směřovat ke společnému cestování.
    Týden na jihu Tenerife uběhl jako voda, ani jsem se pořádně nerozkoukali a už jsme měli myslet na návrat. Cítila jsem, že je tam toho ještě spousta k vidění, kam jsme se vůbec nedostali. A tak jsme si dali za cíl, až nám skončí stavebko, zajedeme si sem znovu, spolu a na dýl. Snad se nám podaří někoho přemluvit, aby se vydal s námi.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_ctvrtek/

pátek 4.listopadu 2011 - Aeropuerto reina sofia

    Ráno jsme přišli na recepci, recepční nám vrátil kauci a rozloučil se slovy "see you", což mě moc potěšilo, protože jsem mu rozuměla. Řekla jsem mu česky "na schledanou". Bylo to moc fajn mít tu naději, že se sem vrátíme.
    Autobusem od našeho hotelu jsme se dostali do Los Cristianos a tam jsme nasedli na bus na letiště za třetinovou cenu než před týdnem taxíkem. Uvědomuju si, že jezdím taxíkem pouze na Kanárech, nevzpomínám si, že bych jela někdy taxíkem doma. 

    Na jižním letišti Sofia Reina Sur jsme našli bránu k našemu letadlu, kde se začali schromažďovat češi. Bylo to moc příjemné po týdnu mezi cizinci opět slyšet češtinu. Na monitoru ukazovali i teplotu Tenerife 29 C , Praha 7 C - fujtajksl !! Kam to letíme ??? Na letišti jsme si dali, jak nám radil brácha grande amerikáno kafe a dostali jsme ho opravdu do půllitru, myslím si, že jsem nikdy tak velké kafe nepila a bylo výborný.
  

  Když jsme nastupovali do letadla, letuška rozdávala denní tisk. Jedna paní před námi v řadě, co nastupovala s nami do letadla, povídá manželovi, "Chceš vem si noviny na cestu", ale manžel říká "Ne, já ještě nechci vědět, co se děje, já chci být ještě na dovolené." Takto jsme se asi cítili všichni. Odlítali jsme pozdě odpoledne. Zpátky jsme přistávali po tmě, nemohla jsem poznat jestli už jsme na zemi nebo ještě klesáme.

  Počkali jsme si na kufry a šli na autobus, protože jsme si koupili zpáteční jízdenku na vlak už od letiště. Jenže zádrhel, my přiletěli do Prahy v noci asi o půl jedné, jenže nám nikdo neřekl, že ten autobus na který kombinovaná jízdenka platí jede nejdřív v sedm hodin ráno, a nám jel první vlak ve čtyři. Nebudu přece čekat, a to se mi teda vůbec nechtělo platit znovu za jízdné, když už to mám v ceně vlakové jízdenky, nehledě k tomu, že nás taxikáři na letišti otravovali jako nějaké pouliční holky. Byly neodbytní. Nakonec nám přece dali pokoj. 

    Nakonec jsme dalším autobusem odjeli a nechali se zavést na stanici IP Pavlova, která byla jen jednu nebo dvě zastávky od vlakového nádraží. Říkali jsme si, že to snad najdem, ikdyž byla noc. To jsme na letišti všechno promýšleli a plánovali, tak nám to zkomplikovaly české dráhy. Do autobusu nastoupili nějací studenti mluvící francouzky poslouchali hlučné techno a strašně křičeli, to bych i tak přežila, ale jeden z nich na nás spadnul. To už tak příjemné nebylo, ale dělali jsme všichni, že to nevidíme. Spadnul na náš kufr a doma jsme pak zjistili, že pivo, co jsme si přivezli z Tenerife prasklo a zničilo průvodce knihu, co jsme měli půjčenou z knihovny. Museli jsme koupit novou a přežít buzeraci paní knihovnice. Jeli jsme autobusem z letiště docela dost dlouho. 

    Dojeli jsme na zastávku a prošli pěšky kouskem Prahy na nádraží. Byla bych šla na opačnou stranu, ale Zbyněk tvrdil, že musíme jinak než chci já, a když jsem se jedněch lidí zeptala, musela jsem uznat, že má Zbyněk pravdu a tak jsme se vydali správným směrem. Byly asi tři hodiny ráno.  

   Příjdeme k vlakovému náraží a bylo zavřeno, nevěřila jsem vlastním očím, to znamená, že se nedostaneme dovnitř ?? To máme čekat do rána ?? Vždyť nám přece jede vlak ve čtyři, co toto znamená ?? Zbyněk stál ještě u dveří a četl otevírací dobu, šla jsem k lavečkám, že si sednu, a přišel ke mě kluk a říká mi "Pojď si semnou zašukat." Tak tomu já říkám návrat z ráje přímo do pekla!!     Říkám mu nech mě být, a on na to:  co proti mě máš, řekla jsem mu jdi pryč. Mezitím přišel Zbyněk a ten kluk se vyklidil. Zbyněk se ptá co chtěl ?? Říkám mu, zašukat si. Napadlo mě, že to jsou asi nějací feťáci, protože se k tomu prasákovi přidal ještě jeden a já zaslechla, jak mu ten druhý říká, nech to být ,nech toho, jako by ten první chtěl přijít a rýt do nás dvou. 

Měla jsem docela strach a zároveń jsme měla obrovskou zlost na české dráhy, jak takovéto nebezpečí kterému čelíme, jak to můžou dopustit? Jaktože svoje zákazníky, kteří čekají na spoj nechají napospas pražským feťákům, ať je tady zamordujou a podobně. Ze všeho jsem vinila české dráhy, měla jsem strach, že se odněkud vyřítí ti dva a bodnou mě do zad velkým nožem. Neustále jsem se ohlížela a sledovala každé šustnutí a každý keř, kde se pohla větvička. Cítila jsem se ve strašném nebezpečí. Napospas vydaná démonům a šílencům z celé Prahy.

 Až po chvíli jsme si všimli nějakých lidiček posedaných na kufrech, mezi nimi byli i nějací Japončíci. Pochopili jsme, že to jsou určitě lidi, co také chtějí cestovat vlakem. Seděli tam na kufrech a tak jaksy pospolu tvořili skupinu normálních lidí ke kterým jsme se připojili a měli pocit alespoň trošku větší bezpečnosti. V jednotě je síla.

 Po chvíli přišel nějaký jiný manželský pár a pán byl také vzteky bez sebe, také přijeli od letiště a měli stejný problém jako my s lístky. Nejel jim autobus a teď ještě zavřené nádraží. Pán zuřil podobně jako před chvílí já. Proč alespoň pro lidi, co mají lístky nenechají výjimku o zavírání nádraží, kdo má lístek může být uvnitř v bezpečí před vyvrhely Prahy. Přišlo mi to úplně maximálně sprosté, co si české dráhy ke svým cestujícím dovolují. 

  Nakonec nádraží otevřeli o půl hodiny dřív, a chtěli dost peněz za záchod, tak jsem se rozhodla vydržet to až do vlaku, nebudu jim platit za to, že mě nechali málem zavraždit, to tedy ne. Jeli jsme vlakem a mě už bralo spaní, nespali jsem už celý den byli jsme 25 hodin na cestách, od našeho odchodu z hotelu. Usínala jsem ve vlaku, natáhla jsem se na sedačku a při mikrospánku jsem měla pocit, že vidím palmy, když jsem se s leknutím probudila, zjistila jsem, že je venku jen hnusné šedivo. Pohádková dovolená právě skončila.

martaann.rajce.idnes.cz/Tenerife_1-_odlet/