Dovolená Itálie aneb jak jsme nedojeli na Korsiku či jak jsme hledali moře ...

Jak jsme hledali moře ...

Už loni v listopadu jsem si domlouvala v práci dovolenou na Korsiku. Protože o letní měsíce bývá mezi kolegyněmi rvačka. Bylo mi řečeno, že to by mohl říct každý. Připadala jsem si jako otrok, či nevolník, který nemá právo na svou zákonitou dovolenou. Radek měl objednávat traject už v lednu a já potřebovala vědět, jestli volno dostanu a nebo ne. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem dala v práci výpověď.

Když Radek objednával trajekt, přišlo mu divný, že nás to rozhodilo na dvě různé lodi, že se mu tohleto ještě nikdy nestalo, jel na korsiku už po čtvrté.

Já trošku experimentovala se svým životem ,3 měsíce jsem bydlela s dcerou v Praze a pomohla jí zahájit nový start v životě. A protože se nepodařilo prodat náš byt v Orlové, nenechala jsem si prodloužit smlouvu v Amazonu a rozhodla se využít této mrtvé doby k svatojakubské pouti, kterou jsem šla a jela od dubna do června. Pak jsem se přihlásila na pracák, ale chtěli po mě lejstro staré 5 let, ukončení brigády v hypernově, a protože jsem ji neměla, a v hyperalbertu už tento doklad nebyl, měli ho už v archívu, čekala jsem na to lejstro měsíc, znamenalo to, že jsem na pouti utratila veškerou zásobu, a byla jsem měsíc červenec bez podpory a teď jeďte na Korsiku, měli jsme tedy docela omezené finanční možnosti.

Odjížděli jsme do Drahotuš, odkud se mělo vyjíždět, s tím pocitem, že se budeme muset držet zkrátka, ale že to snad nějak přežijem. Dcera už tam byla, žehlila chlapům košile, Radek ji hned zaměstnal. Mezitím dojeli ostatní účastníci naší výpravy. Měli jsme vyjíždět ve tři. Nechápu proč, ale Radek přerovnával batohy další hodinu a půl. Dokonce jeden batoh, jedné z holek, při hodil k nám do auta. Půjčila jsem si průvodce Korsiky. Ani nevím, co je na Korsice zajímavého, spíše jsem se dívala po tom, že Livorno je přístav kousek od Pisy. A domluvila jsem se předem s bráchou, že se tam na zpáteční cestě zastavíme. Nemohli jsme odjet, protože nás blokovalo Radkovo auto. Už tahleta situace mě dost vynervovala. Slibovala jsem bráchovi, že bych mohla zkusit řídit, jenže za volantem jsem neseděla několik let, a hned se pustit v cizině po dálnici ?? Byla jsem z toho dost nervozní, bolela mě hlava, měla jsem pocit, že mám asi cestovní horečku, a teď ty nervy s opožděným výjezdem, tak jsem řekla, že raději nebudu riskovat.

Nakonec jsme přece vyjeli, nejprve s námi jela Terka, dcera. Otočila se na mě a říká, že by nejraději jela za Honzíkem, že už je jí smutno. Pak jsme si s Teru lezly trošku na nervy, spíš já jí, svýma řečma. Za Vídní se vyměnila s Martinem, který byl náhradní řidič, a ona sedla do Radkovýho auta k ostatním holkám, a já měla kolem sebe zase samé chlapy, (manžela, bráchu a Martina), pro mě lepší varianta .

Jeli jsme tak akorád ani ne moc rychle ani moc pomalu. Po cestě jsme se předháněli s Radkovým osazenstvem a mávali na sebe.

celkově jsem měla pocit, že vůbec nejedu na dovolenou, ale jen na takovou projížďku. Možná to bylo způsobenou tou mou dlouhou santiágskou poutí. Bylo mi zle od žaludku už odvčera a bolela mě hlava, zvláštní, to se mi nikdy nestává, proč zrovna teď ? Cestování jindy snáším velice dobře, cestuju moc ráda. Možná to bylo způsobreno tím mým příslibem, že zkusím řídit. Když už jsme se blížili k Livornu, bylo nutné najet na jinou dálnici, byla označená Fi Pi Li. Domyslela jsem si, že to znamená Firenze, Pisa, Livorno. Dálnici jsme trefii, ne tak už Radek. Chvíli jsme na něho čekali, ale pak jsme zjistili, že jede jinudy a tak jsme vzkázali, že se potkáme až v přístavu. Radkovi se to moc nelíbilo, že prý je Livorno špatně značené, že tam bloudí každý rok. Říkám si, proč jsme proboha vyjížděli s hodinu a půl velkým zpoždění, když tohleto všechno víme. Vjeli jsme do Livorna, chytli jakousy hnědou značku porto (přístav) a na první zátah jsme do přístavu dojeli. A teď jsme čekali než Radek přijede. Brácha říkal, že to také nechápe, jede na tuhle dovolenou už po čtvrté copak si to ještě nepamatuje. Volali jsme si, brácha jim říkal, ať se drží hnědé značky, která nás krásně navedla na přístav. Čekali jsme na ně několik dlouhých minut asi dvacet. Radek měl mít lodní lístky. Říkám Peťovi tak proč nemáme my svoje lístky, proč to všechno drží Radek? Jenže Radek neměl lístky, měl jen rezervaci lístků, které se mají vyzvednout v kanceláři. Do lodi dojížděli poslední auta a my šli teprve vyzvedávat lodní lístky. Brácha se mi smál, že se nervuju, ale že je to takhle vždycky, copak si napamatuju jak jsme loni odlítali na Tenerife, že nám málem odletělo letadlo. Řekla jsem bráchovi, že jsem to Radkovi z loňska už odpustila, ale netušila jsem, že tahleta atmosféra je pravidlo každé dovolené s Radkem. Brácha mi tvrdil, že bez tohoto adrenalinu by ani dovolená nebyla zajímavá, že by byla nudná. A že on si to drama jak to dopadne vychutnává, a furt se tomu smál. Říkám mu, že miluju klid a nudu a né takovýto stres. Tohleto není nic pro mě, bylo mi už i dost zle od žaludku. A já nemívám nikdy takovéto stavy, že by mě bolel žaludek a hlava a horečku jsem neměla už několik desetiletí. Takhle ta situace mě ničila.

Radek dojel a dal Peťovi rezervaci, a Peťa šel vykomunikovat lodní lístky. Paní za přepážkou si všímla, že místo z Livorna do Bastie máme pro naše auto objednávku z Bastie do Livorna na tento den a tuto hodinu. A cesta zpět je přesně naopak. Brácha ještě vtipkoval, jsou to Italové to nějak projdeme, to ukecáme. Dal správný lístek na Radkovo jméno Radkovi a oni jeli, kousek před námi a za nimi jsme jeli my s tím opačným lístkem, byl tam čárový kód, nechtělo to samozřejmě tomu kontrolorovi vzít a brácha mu říká je to spletené, co s tím máme dělat. A ten Ital jen tak mávnul rukou ať zajde do kanceláře, že mu to přepíšou. Všichni jsme si mysleli, že to bude minutová záležitost. Do lodi vjížděly poslední auta a začali uzavírat plot zátarasy. Loď se chystala vyplout, brácha se vracel, mávám na něho honem pojď, už zavírají vjezd. Ale on jen sklíčeně zamával. Nepustili ho.

Prý se máme zastavit v kanceláři na dořešení ale tam otevírají až v 11hodin. Tak to je bomba, Radek všechno zavinil, jede si na Korsiku a my jsme zůstali tady trčet. Dcera byla v trajectu, ale neměla aktivovaný rooming, takže jsem se jí nedovolala, všechny kufry měla u nás v autě a ta jedna holčina také. Rozhodli jsme se, že si uděláme malou procházku městem, když už tady trčíme. Zašli jsme si do města na kafe. Byl teda dost pařák, kousek jsme se prošli podél rybích trhů, kde to dost smrdělo rybinou. Kvůli horku jsme hledali spíše stín. Došli jsme k lodi s názvem stříbrný vítr, ale nedalo se to projít, museli jsme to obejít, celkově byl přístav jedno velké bludiště, a člověk si hodně nadešel chtěl- li se dostat na přístavní nádraží.

Přejeli jsme tedy na parkoviště a šli do té kanceláře. Byla tam klimatizace, tak se tam příjemně sedělo. Paní za přepážkou nám v 11 hod. řekla, že se bude muset zeptat kapitána jestli má odpoledne na lodi místo a že se máme na to zeptat ve jednu hodinu,a že budeme muset doplatit 115 eur jedna jízda, protože jsme měli koupené lístky od jara, kdy byly v akci. A teď už akce není. To mě dost naštvalo, vzhledem k naší finanční situaci. Znamenalo by to přes 60eur za mě a za manžela. Nelíbilo se mi to a zdálo se mi to dost nefér. Ale co nám zbývá,jestliže se chceme dostat na Korsiku. Martin řekl, že ještě nikdy nebyl u moře a teď tohle se stane. Žrala mě zlost na Radka a říkala jsem si, že by to celé měl zaplatit on, protože je to jeho vina. Další, poslední loď dneska odjžděla ve čtvrt na dvě. Začali jsme i uvažovat o tom, že bychom to pojezdili tady po Itálii a počkali tady na ně až se budou vracet, jenže všechny potraviny, které jsme si zaplatili, měl v autě Radek a my měli jen pivo. Martin chtěl rozhodně na Korsiku, měl tam holku.

Šli jsme tedy do auta a co se nestane. Nejde nastartovat auto, nejde otočit klíčkem. Bráchovi to už nějaký čas zadrhávalo, ale nevěnoval tomu doteď příliš pozornost. Tak to zkoušeli, brácha, Martin zas, brácha nic, nenaskočilo to, volali známým opravářům na hranicku, prý mají dát volant, aby měl vůli, aby nebyl seklý a točit, že to musí naskočit. Jenže ani po hodině zkoušení nenaskočilo. Přišel nějaký pán a mluvil něco o parkovacím lístku, a brácha mu řekl, že máme rozbité auto, řekl nám, aby se zeptali na blízké benzínce na opravu a tam je skutečně poslali do asi 200 metrů vzdálené opravny. Čekala jsem v autě sama, byla jsem tak dolámaná a nevyspaná, že jsem chvílemi usínala, až jsem se lekla, že někdo ukradne auto i semnou. Za dlouhou chvíli chlapi přišli a vedli si nějaké italské šikuly. Po chvíli testování, jsme si vzali pár zavazadel a auto si odvezli. Prý máme volat po páté hodině. To znamená, že traject dneska nestihnem, rozhodli jsme se, že zkusíme poslat Martina sólo přes vodu. Nevěděli jsme, jestli se dá takto přepravovat, protože na trajecktu se převážely hlavně auta.

Takže vzhledem k naší unavě, už jsme nespali druhý den, jsme se rozhodli, že zkusíme poslat Martina přes moře na Korsiku a že musíme zrušit ten odpolední traject pokud se našlo místo a jestli kapitán milostivě svolil, že jedno místo našel. A jak jsme řekli, tak jsme udělali. Martina stála jízdenka 31 eur. Posílala jsem mu bágl pro Terku, chtěla jsem mu poslat i její boty do hor, ale prý by to už nepobral. Nevím vůbec jestli bral batoh tý holce, co ho měla u nás v autě. Který Radek přemístil. Popřála jsem mu ať si Korsiky užije a on nám radil at´auto necháme v Livornu a přijedeme bez auta na Korsiku, tak jako on. Ale Peťa říkal, že za parkování na 14 dní by se beztak platilo taky dost. Traject jsme na dnešek zrušili s tím, že jestli budeme chtít jet zítra příjdeme říct paní po páté hodině až budeme vědět, jestli bude auto pojízdné. Napsali jsme Radkovi, že posíláme Martina s batohy, ať ho v přístavu v Bastii vyzvednou a že dáme večer vědět, jak jsme dopadli s tím autem.

Zbyněk má dnes narozeniny, a my je trávíme v takovém presu v přístavu. Sedli jsme si do hospůdky v přístavním nádraží, dali si kafe, byla jsem dost zdeptaná a naštaná na Radka a dost jsem na něho lanařila, až ho brácha bránil, že i on viděl u rezervaci, že to držel v rukách a že si toho omylu nevšimnul, že to všechno nemám házet na Radka. A když jsem říkala, že kdyby jsme přijeli dřív, třeba by se to vyřešilo líp, také s tím nesouhlasil, a je fakt, že měl nechat spravit to zasekávání klíče v zapalování před cestou, ono by stačilo aby začal používat svůj náhradní klíč, který má doma, protože ten špatný klíč je už dost ošoupaný a v tom byl ten problém, že ho startér nepoznával. Tak jo, tak jsou vini oba, ale v přístavu jsem já a Zbyněk a bylo mi to o to víc líto, že Zbyněk má zrovna dnes narozeniny. Šla jsem jim alespoń koupit zmrzlinový kornout k narozeninám, když už tu takhle tvrdnem. Na terase se sedělo docela dobře, profukoval tam větřík. Bralo nás spaní, jeden po druhém jsme skláněli hlavy.

Nakonec jsme se páté dočkali, přijel si pro nás jeden chlapík, dovezl nás do opravny, auto fungovalo, kluci italští to spravili a teď přišlo to hlavní cena, kolik si za to vezmou? 250 euro bylo pro nás šibeničních. Petr dal všechny svoje peníze, co na dovolenu měl a já mu dala z našich úspor stoeurovku. A bylo to, co teď ? Teď máme ještě platit 115 eur na Korsiku a 115 eur zpět z Korsiky?? To by znamenalo co?? Že přijedem na Korsiku a prakticky nebudeme mít z čeho žít. Ještě jsme potřebovali nějaké eura na naftu a dálniční poplatky zpět. Dala jsem bráchovi hned náš podíl 140 euro na cestu zpět, aby nějaké peníze měl. Říkám bráchovi, tak co teď jedem na Korsiku nebo pojedem domu?? Ta varinta, že uděláme pár zastávek po Itálii, aby nám ta cesta nebyla tak líto, už byla navržena předtím. A brácha říká jedem domu,i Zbyněk byl pro. Mezitím jsme zjistili, že nastartovat sice jde, ale nejde zamknout auto, brácha už nechtěl zpátky do opravny, že bude muset vždycky jeden zůstávat v autě. celkově jsme s bratrem měli pocit, že z nějakého důvodu na tu Korsiku nemáme jezdit, nevíme proč, ale nějaká silnější moc nad námi, nám dává najevo, že tam jezdit nemáme. přišlo nám ta souhra špatných náhod úplně absurdní. ale byla to skutečnost.  opravdu zvláštní. Bylo to silnější než my.

Vyjížděli jsme tedy z Livorna a šli si koupit potraviny, protože naše zaplacené potraviny jsou na Korsice. Rozjeli jsme se směrem na Pisu a hledali kemp, říkám bráchovi, že jede nějak blbě, příliš ve vnitrozemí, vůbec nebylo vidět moře. Pamatovala jsem si z roku 2004, kdy jsem byla v Itálii s nejstarším synem, že z Pisy do Říma se jelo převážně podél moře. Všimla jsem si také toho, že bráchovi něco říkám a on to za chvilku neví, byl už unavený a bylo potřeba jít se vyspat, bylo docela nebezpečné s takovou to únavou řídit. Dojeli jsme až do města Pisa, a hledali ještě pláže. To hledal brácha kvůli mě, abych viděla moře. Protože v Livornu jsme moře neviděli, myslím to širé moře, viděli jsem jen ohraničné přístavy a nebo navalené valy kamenů před kterými se dalo koupat, ale nebylo vidět moře, mnoho vody do dálky, a já jsem tohle to neuznávala za moře, přestože voda byla slaná. Brácha je moc hodný plnil moje dětská přání, ale po pár marných pokusech najít širé moře, jsem mu sama řekla, prosím tě raději jdem hledat ten kemp, dnes je den blbec, dnes to moře prostě nenajdem, taky mi dost vadilo, že posílal k vodě mě se Zbyňkem, zatímco on zůstaval sedět v autě, protože nešlo zamknout. Nevím jak tahleta dovolená dopadne, to budeme furt u auta ?? To je press, to je depka, to je strašný. To se nám ta dovolená teda setzatramecky nepovedla.

Nedaleko šikmé věže Pisa byl camp, kde jsme se ubytovali, opláchli a trošku si odpočinuli. Chlapi se těšili na to pivo, že si dají, jenže bylo téměř vařící. Nafoukli jsme si madrace na spaní, mezitím volala parta z Korsiky, a Peťa jim říkal, že jsme se rozhodli jet zpátky. Radek nás prosil, že nám 500 euro dá, jenže, to jako jak, to mu pak budeme splácet?? Zavrhli jsme to, prý jim nebude mít kdo překládat, a brácha to pak komentoval, vždyť tam má tři vysokoškoláky, ti se přece nějak domluví. Zbyněk už byl dost naštvaný říkal, že když odjedeme na Korsiku budeme zase muset poslouchat Radka a nic nebude podle nás, nakonec jsme to svedli na Zbyńka, že si postavil hlavu a že na Korsiku už nejede, a že já jako správná manželka stojím při něm. A že brácha se podřizuje většině. Brácha říkal, že bude mít výplatu 12týho, možná by to nějak udělat šlo, ale to se zase Zbyněk zlobil, že už jsme se jednou rozhodli a teď  se zase necháváme zviklat, Petr říkal, že pak celý rok s Radkem nevydrží. Že mu to bude vyčítat, při představě, že budu vidět Radka, se mi na Korsiku přestalo chtít, protože můj vztek na něho byl pořád dost veliký. Nakonec jsme to ukončili tím, že jsme nevyspaní a že se nám v tomto stavu špatně rozhoduje a že se rozmyslíme zítra. V campu hlásili, že je od 9 do 11 otevřený bazén, a tak jsme se nechali po tomto únavném dni zlákat a šli si zaplavat, říkám bráchovi, kdík, že yž si sebou vezmeme cenné věci, peníze, a klíč od auta, že nám to auto přece nemůže nikdo ukrást, a ikdyby tak že mi někdo ukradne tričko či zubní pastu, to mě nepoloží a brácha uznal, že jo, a tak jsme šli všichni tři do bazénu, bylo tam dost mládeže, skákali do vody , dělali čurbes. Voda byla teplá a slaná, přišel plavčšéf požaduje, aby všichni měli koupací čepici i já, proto brácha šel koupi koupací čepičku za 2,50 euro a chvíli jsem s ní plavala já a chvíli brácha, zbyněk nakonec do vody nešel. Pak mě jeden mladý holanďan praštil do hlavy balonem a ani se neomluvil, řekla jsem mu česky: hajzle jeden holanskej a vylezla jsem z vody. A pak po chvíli, už jsme šli do stanu spát, brácha spal vedle stanu pod širákem.

Spala jsem jako zabitá, až do rána, probudil mě mobil, Radek volal, říkám Peťovi, Radek volá, bylo asi půl sedmé ráno. My samozřemě ještě spali, ale Radek potřeboval vědět, jak jsme se rozmysleli. Petr říká, já vím, mě taky volal, já jsem mu to nezvedl, napsal jsem mu sms, že už jsme se rozhodli, že jedeme domů. A já mu to vlastně taky tipla. Pak mi přišla sms, že nám tedy posílá Terku zpátky. A na mě přišla další deprese, tak já jsem zkazila Terce dovolenou? Mě tato možnost vůbec nenapadla, ikdyž jsem věděla, že má nyní Radek o jednoho pasažéra navíc, napadlo mě, že je to možná nějaká pomsta, celou mě sžírala myšlenka, jak to Terka bere, neměla ten rooming, takže jsem se jí nemohla dovolat, nemohla jsem si s ní o tom promluvit. Cesta trajektem trvala 4 hodiny, měla být v 12:30 v Livornu. My jsme měli v plánu jít na šikmou věž, jenže jsme si říkali, že to nemá smysl jít na věž a pak znovu s Terkou, že tedy počkáme až Teru přijede. Sbalili jsme se, zaplatili a dostali letáčky na další příbuzné campy, že když tam přijedeme dostaneme 10% slevu, vyjeli jsme směr Livorno. Říkám bráchovi, ať zkusí jet více podél moře, že tam třeba objevíme nějakou pláž k okoupání. A tak jsme jeli jinou cestou a podél této trasy potkali minimálně 4 campy. Ale pláže nikde, nedalo se nikde k moři dojet a nebo tam byly zátarasy, jeli jsme kamsy a najednou znovu Pisa. To jsme vůbec nepochopili a tak jsme pro Terku jeli tou cestou co včera, tady mezi Pisou a Livornem pravděpodobně moře není vůbec vidět, není tu žádná normální písčitá pláž.

Přijeli jsme do Livorna celkem brzy a zašli si do naší oblíbené miniresturace na nádraží a dali si kafčo a čekali na trajekt, já vůbec netušila, kde má ta loď přijet, lidi chodili z různých stran, Petr se šel podívat za budovu, jestli tam, ale bylo to na úplně opačné straně celého areálu, chtěla jsem jít s ním ale on že ne , že půjde sám a že mi dá znamení šiltovkou, jestli bude mít Teru blbou náladu, že na mě zamává bílou šiltovkou. Už byl ten čas, kdy loď měl přijet, Petr říká, že to nejezdí přesně na čas, že počkáme až pojedou auta, že to uvidíme a že tam příjde a hned Terku uvidí. A tak šel a byl tam v přístavu na výstupovém místě a dlouho se nevracel. Začala jsem mít podežření, že zase něco nedopadlo jak mělo. Říkám si, že by mu tam někde brečela, a on jí domlouvá ? Nebo co se děje ? Nevydržela jsem to, a zavolala jsem mu, ale brácha mi mobil nebral. A najednou ho vidím vrací se, ale je sám. Co se děje ?? Kde je Terka ?? Brácha se přibližuje a říká mi, já myslel, že voláš, že už je Terka tady. A já říkám a kde je Terka? Brácha, že se ptal těch lidí okolo lodi a že loď je prázdná, že tam nikdo není, že už se chystají, že budou naloďovat novou várku pasažérů. Najednou mi docvaklo, že jsem v itálii, že se kradou krásné holky a že Teru jela úplně sama a bez mobilu, že se asi také zrovna dvakrát nedomluví. Co teď, chlapi šli znovu k lodi, a já šla celou trasu kudy jsme jeli do lodi, kam nás pak nepustili a obešla jsem velkou budovu. Viděla jsem několik lidí, jak nasedají do auta, ale Terka mezi nimi nebyla. Zbyněk mezitím procházel vnitřek těch budov, to jsem ani nevěděla. A Teru nikde. Znovu mě přepadl vztek na Radka, tak nakonec mi kvůli němu unesou dceru? Neměl ji posílat. Přemýšleli jsme, jak ji najdeme, šla do města? Kde ji tam máme hledat? Co má vůbec na sobě? Ptali jsem se na vrátnici po češce turistce, prý že je tam napsáno místo pro čekající, ale brácha jim vysvětloval, že Terka italsky neumí, nevěděli o nikom takovém a radili policii. Říkám Peťovi, co když ji opravdu unesli a Peťa na to: Kdo by se s ní tahal! Napsala jsem Radkovi sms, že Teru nikde není, loď už je prázdná, ať napíše, co měla na sobě, načež Radek volal zpátky, že prý měla kraťasy, už neví jakou barvu, ale tričko černé a ještě toho mluvil a mluvil, ale dost špatně jsem rozuměla, že prý má její mobil, že si ho u něho zapoměla, ale on stejně neměl rooming, takže by jí nepomohl. Ptali jsme se taky jakou měla náladu a Radek říká, že v pohodě, tak nevím. Řešili jsme jestli třeba není na nás naštvaná a jestli se nevydala na vlakové nádraží, aby jela domů, říkám si to je nesmysl, myslím si, že není schopná si domluvit jízdenku a ikdyby jo, tak má zásadní nedostatky v zeměpise, ani by nevěděla, kudy má jet. Tak jsme tuto variantu zavrhli. Radek radil rozdělit se. Peťa rozhodl, že pojedeme do města a budeme hledat tam. Že Terka, když není na nádraží, musí být ve městě, mě to přišlo tak hloupé, říkám si prosím tě a kam tam do města by šla, vždyť tam se přece nemůžeme potkat. A Petr na to, ale na tom nádraží přece není. Zbyněk po cestě zahlídl nějakou holku s batohem, která šla směrem na přístav, ale měla pruhované tričko, tak říká to asi nebude ona, když Terka má mít černé triko. A začali jsme projíždět jednu uličku za druhou, mě to přišlo tak nesmyslné, říkám si, to ona zajde za roh a stejně ji neuvidíme, chtěla jsem nervomocí ať mě vyhodí na nádraží, že to znovu celé prohledám, že v tom autě nervozitou nevydržím. A tak to Petr vzal znovu na nádraží a vyhodil mě tam, řekli jsme si, že u té vrátnice ve tři. A oni jeli zpátky do města, a já letěla na ty vestibuly, okolo nalodovací trasy pro auta.

Rozhlídla jsem se a nikde nikdo, jen jedna rodinka tam nasedala do auta, vešla jsem do prvního vestibulu. Rozhlídnu se a jedna holka v pruhovaném tričku a s kloboukem stála u telefonního automatu ke mě zády. Šla jsem blíž mrknout se jí do tváře a ona to byla Terka, mě vám tak spadl kamen ze srdce. Říkám jí já jsem se tak strašně bála, že tě někdo unesl, a objala jsem jí a Terka říká na svou omluvu, já s tím neumím telefonovat. Rozměnila jsem si peníze a ted jsem se bála, že mě tady necháte. Tak jsme se objali a já jí říkám, Radek nám říkal, že jsi měla černé tričko a ona, že prý si ho na lodi převlíkla. A že šla s davem do města a tam na lavečce zvažovala, že se musí vrátit a to ji právě zahlídl Zbyněk, když jsme se přemístovali z přístavu do města, takže my byli ve městě a ona se vrátila do přístavu, a můj mateřský pud dával znamení, kde to mládě je  pořád mi to funguje 

https://martaann.rajce.idnes.cz/Dovolena_Italie_2015/

Tak jsme si všechno vysvětlovali, jak jsme se báli, že je na nás Terka naštvaná a ona, že si prý sama Radkovi řekla, ať ji teda pošle zpátky za náma, že tam nemá ty turistické boty, co jí stály 4 tisíce, že spali první den někde pod širákem, šli někam za kostel, a potom znovu do kopce, že kdyby začalo pršet, že neví, jak by se tam odsud dostali, že okolo nich chodil pes a že se zrovna moc bezpečně necítila, protože si nebyla jistá, jestli je tam z toho plácku nějaký korsičan nevyhodí. Terka si hned první den udělala několik puchýřů. A že ji tam nikdo nefotil, že se s těma holkama vůbec neznala a cítila se tam tak trošku navíc, vážně jsem si oddechla, že to takhle bere.

Šli jsme nakoupit a vydali se směr šikmá věž, Petr čekal v autě a to mě dost vadilo, nicméně jsme to tam všichni tři obešli a udělali jsme několik fotek a to byla Teru ráda, říká konečně je to jako dovolená, konečně budu mít nějaké fotky.

https://tezz93.rajce.idnes.cz/Italie_srpen_2015/
 

Potom jsme se vydali směrem na Florencii, kde se nedalo nikde zaparkovat, a tak jsme to vzdali a vydali se hledat Benátky. Tam jsme se zakempovali, žrali nás sice komáři, ale udělali jsme si výlet na lodi a bylo to krásné, až na to horko, docela ráda bych si prošla Benátky při mírnějším sluníčku. Do kostela sv. Marka byla také dlouhatánská fronta, tož jsme tam nešli, nechtělo se nám v tom pařáku stát ve frontě. A tak jsme se potom zase vrátili do kempu a odjeli do místa Lido, kde byla spousta pláží a kde jsem konečně mohla tvrdit, že jsme u moře. Protože nemám ráda to moře, kdy není vidět ta nekonečná voda.

zdrželi jsme se tam dva dny, i jsme si s Peťou zašli do místního kostelíka, byl tam nějaký kněz cizinec. nebyl to Ital. A tak jsem zase dodržela další první pátek v měsíci. Peťa si nás pořád dobíral, ať si seženeme práci v Klagenfurtu a bude za námi jezdit a k moři je to relativně kousek.

I po cestě zpět byl v Alpách hic, ale dovolená se přece jen vydařila, předali jsme Teru Honzíkovi a pokračovali jsme ještě v dovolenkování u Pedra na Hranicku. Výletem po místních jezírkách. A tak se snad na Korsiku dostaneme příště ... to se pozná. Jo a Radkovi jsem to fópa s lodními lístky nakonec přece jen odpustila, protože si myslím, že to byla vůle Boží, nejezdit tam, a na to je i on, služebník Páně, krátký, snad se jednou dozvíme, proč tomu tak bylo :)

https://martaann.rajce.idnes.cz/Hranicko/